LARP není nijak zanedbatelnou formou zábavy, i u nás se mu věnují zástupy oddaných fanoušků nejen fantasy žánru. Z vlastní zkušenosti můžu prohlásit, že častokrát ten nejzábavnější způsob, jakým můžete uctít svou oblíbenou fantasy knížku, je nahodit kroužkovku, popadnout meč obalený molitanem, vyběhnout do polí udělovat a schytávat rány a občas deklamovat roztodivné průpovídky. Svoje o tom asi ví i Joe Lynch, protože Knights of Badassdom jsou typické zasvěcenecké dílko potácející se kdesi mezi ódou a poctou. Na tom stojí a s tím taky hlavně prachbídně padají.
Jako skvělá analogie mezi LARPem a Lynchovým filmem funguje jejich výpravná stránka. Kartony, polystyren, mirelon a kobercová páska - propriety důvěrně známé každému LARPaři. Málokdo má totiž na to, aby si pořizoval opravdové zbroje a rekvizity a často by to nadělalo víc škody než užitku. Všechno je jen jako, všechno jsou (i přesto, že někdy vážně vymazlené) napodobeniny. A přesně to jsou Knights of Badassdom – napodobenina. Napodobenina lepších fandovských filmů. Byla by hloupost vyčítat jim lacinost co do materiální složky, k tématu totiž perfektně pasuje a hraje pro něj, hojnosti se jim ovšem nedostává v jiném, mnohem znatelnějším a bolestnějším ohledu – v humoru.
„Hustokrutí rytíři“ slibovali bavit davy zasvěcenců a s nimi i těch pár neznalých, co měli chuť se zasmát dospělým zběsile mávajícím dřevěnými meči. K dispozici měli nejen hardcore komunitu, ale obří studnici námětů na gagy a (sebe)parodické výstřelky. Tropit si srandu z LARPu jde spoustou způsobů, je potřeba se ale přenést přes to prvotní nutkání zahrát všechny vtipy na ujetost a podivínskost jeho účastníků a vytěžit jeho situační a akční potenciál. A to je přesně to, co Lynch vůbec neudělal. Jako LARPisté jsou banda pomatených nerdovatých individuí mluvících v arachaismech i mimo samotnou hru a do nekonečna se rochnících v trumfování schopností svých fiktivních charakterů. Lynch těží takřka veškerý humor jen z konfliktů „rozum vs fantasy úchyláctví“ a tím nejen, že vás omrzí dřív, než se stihnete rozkoukat, ale dělá navíc z postav jen těžko milovatelné blbečky.
Sem tam se mu povede spíš omylem než záměrně vytvořit poměrně autentický LARPový moment, kdy dokáže celkem schopně využít jeho paradoxnost (hlavně boj se zelenými opicemi), jelikož se to ale stane asi tak třikrát během celého filmu, dost to v hluchých zbytcích zaniká. Největším zdrojem rozpaků jsou pak pokusy o hororovou atmosféru a napětí, kdy člověk vlastně neví, jak se má cítit, protože Rytíři si nejdřív jedou v houpavém rytmu „hahaha“ a najednou skáčou do tempa „sakra, umíraj´ tu lidi“. Druhou půlku filmu pak potupně sráží k zemi vykuchaný rozpočet, který byl předtím nápomocnou složkou frašky, drama ale neexistující triky a neohrabané propriety spolehlivě ubíjejí.
Ono to ale klidně mohlo být fajn. Čert vem budget i pofidérní dramaturgii, filmy jako Knights of Badassdom stály vždycky na geekovském nadšení, hláškách a eskapádách. Nerdi je skupinově hltali během pátečních večerů a týdny potom ještě recitovali legendární repliky. V Rytířích ale nic zapamatováníhodného není. Žádná cool lajna, žádná opravdu cool scéna. Stojí na prvoplánových vtípcích a ještě prvoplánovějších situacích. Spolu s chudobnou výpravou vypadají jen jako delší a hodně nepovedený díl Community (a ne, není to jen přítomností Dannyho Pudiho). Navíc dost těžko říct, komu je tahle podivnost primárně určená. LARPaře spíš urazí než pobaví, běžný divák ji nepochopí a oba dva se budou nudit. Nedělá se to snadno, odstřelit původně tak sympatickou potenciální pecku, zvlášť, když jsme se na ni tolik načekali, v tomhle případě to ale jinak nejde. Knights of Badassdom se prostě zatraceně nevyvedli.
