Snad každý nový rumunský film, který dorazí do české distribuce či na naše filmové festivaly, je nejenom důkazem o kvalitní, inspirativní a stále nevyčerpatelné zásobě silných témat a filmových forem, ale i o selhání české kinematografie. Novináři si je pojmenovali jako "nová rumunská vlna" a jejich filmy se staly festivalovým zbožím. Nálepkou a definicí. Odstup, neutrální přístup, distanc, jednoduchý a prostý styl, přiblížení se reálnému času, dlouhé záběry, nekritičnost, pomalé tempo, žádný soundtrack, civilní herectví, každodennost, žádné velké drama, žádné velké motivace, bez konstrukce, spíše až následky jednání, otevřená sdělení. Trocha krve a tělesnosti. Některé filmy jsou filmovým pokladem - 12:08 na východ od Bukurešti, 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Některé filmy už jsou jen vypočítavě tvořeny pro festivaly, ale ani těm nelze ubrat řemeslná kvalita a promyšlená koncepce. Munteanům film Papír bude modrý byl dokumentární rekonstrukcí jednoho policejního masakru vojenské jednotky vycházející ze skutečných událostí. Historické události a ruční kameru opustil, aby natočil civilní partnerské drama o nemožnosti návratu do ztraceného a statického mládí s názvem Boogie. Partnerské selhání a osobní hledání se rozhodl řešit i v Úterý po Vánocích. Klasický milostný trojúhelník. To hraní, že se nic neděje. To podvádění a lži bez děje. Film začíná příznačně na posteli, v nahatosti a nahodilosti. Povídání si o ničem. Jsou nám otevřeně představeni dva zamilovaní, on je hlavní postava. Jeho manželka až později. Dlouhá expozice plná banálních diskuzí a každodenností, které jen vytvářejí onu realističnost a očekávání. Jsme svědky vánočních rozhovorů a nákupů, rodinných stereotypů, rodinných večeří, které jsou moc obyčejné, nedramatické, pohodové, a o to více nepříjemné. Víme, že je zde nevěra, jsme chytřejší než postavy, a proto nás svírá ono divadlo. Dialogy. Hrozně moc dialogů, uvěřitelných, nešustící papírem, někdy moc doslovných. Zuby se lámou ve scéně v ordinaci, kde se setkává milenka s jeho dcerou a manželkou. Nevykřičená bolest srší z lékařky, která rukama, kterými mu po nocích hladí penis, šahá do úst jeho dcery před zraky jeho ženy. Situace, která donutí milenku se stáhnout do ústraní a jeho přemýšlet. Rozhodnout se. Tohle není o vině, o důvodech proč, jak, kdy, toto je film o rozhodnutí, o rozhodnutích. Žádná improvizace, měsíc hereckého zkoušení se základním štábem a poté zapečetění do scénáře, dvaadvacet natáčecích dní a dvacet hodin editace filmu. A naprosto dokonalá kamera. Každý obraz, každá scéna je jeden až někdy desetiminutový záběr. Přirozený, nepřeestetizovaný. Kamera není charakterem, tudíž neruší jako např. ve Slámově Venkovském učiteli. Klasické statické celky střídají polodetaily, a tak soustředění je zaměřeno na postavy. Je to fungující svazek choreografie a rámování, společně s filmovým svícením a designem (kostýmy, rekvizity), je to čistý naturalismus. Čistá přirozenost, která nejvíce vyniká a stojí na hereckých výkonech všech tří představitelů. K realističnosti jen přispívá fakt, že manželský pár je i ve skutečnosti párem, že milenka je naopak manželka scénáristy. A tomu patří potlesk. Dlouho jsem nezažil tak působivé utnutí, poslední scénu tak silnou a naléhavou, jenž doznívá i po tmě titulků. Vánoční pohoda, kdy se hraje na Ježíška, koledy, kdy se předstírá harmonie, kdy se lže, aby děti byly šťastné, kdy vztah už jen naučeně dojíždí. A za zády se nosí dárky. A za zády se toho děje hrozně moc.