Ve filmografii Guillauma Depardieua (1971-2008), syna známějšího Gérarda, patří Cesta za horizont k posledním položkám - záhy po dokončení zemřel. Bylo mu sedmatřicet let, stejně jako jedné z ikon francouzské kinematografie Gérardu Philipovi. Jenže na rozdíl od něho Guillaume Depardieu prožil bouřlivý život často konfrontovaný s úspěšnějším otcem, potýkal se s drogovou závislostí i se sklony k násilí (dokonce byl vězněn), přišel o nohu. A stále zůstával v otcově stínu. Mnohokrát společně vystupovali v témže filmu (Únosce, Napoleon, Prokletí králové), občas hráli tutéž postavu, Guillaume v mládí, Gérard v pozdní dospělosti (Všechna jitra světa, Hrabě Monte Christo). Skutečně osamostatňovat a prosazovat se v náročných rolích Guillaume začíná až v posledních letech svého života. Viděli jsme jej ve výrazově stylizovaném balzacovském dramatu Nesahejte na sekyru a nyní následuje Cesta za horizont, která na své uvedení musela několik let čekat - ve Francii se premiéry dočká až počátkem roku 2011, u nás pak až v dubnu. Distributoři k ní neměli důvěru: nízkorozpočtový, "artový", experimentálně pojatý snímek debutujícího rumunského režiséra Alexandra Iordachescua totiž neprovází ani příchuť provokujícího skandálu (jako třeba v případě Trierova Antikrista), ani svatozář módní hlubinné pseudoreflexe á la Tarkovskij, přitom vyprázdněné a bezduché, jen planě namyšlené. Tím nechci tvrdit, že by se Cesta za horizont nepotýkala právě s takovýmito nástrahami. I ona po nich pokukuje, neschopna je však s takovou okázalostí jednak vstřebat, jednak prezentovat. Cesta za horizont, žánrově spadající sice do oblasti sci-fi, které však zůstává pouhou kulisou, se dotýká rozpoložení člověka, jenž jen z náznaků začíná tušit, že údajně spásný projekt rekonstrukce lidského těla, do něhož se zapojil, by mohl skončit jeho zhoubou. Takový námět není nijak objevný, vyskytuje se v řadě filmů, kdy zásahy do lidského organismu, ať již byly jakéhokoli druhu, s sebou nesly zejména psychické potíže se změněnou povahou, rozumovými schopnostmi, ba celou identitou. Už němečtí expresionisté si v němé éře představovali, jak umně přišité vrahovy ruce nutí jejich nového majitele, aby proti své vůli škrtil. Později přibudou díla jako anglický Charly s tématem uměle vybuzené inteligence (podle slavné Keyesovy povídky Růže pro Algernon), japonská Tvář toho druhého, francouzský Muž s transplantovaným mozkem, případně i český snímek Dvojrole. Iordachescu ovšem neřeší následky: zajímají jej pocity člověka během celkové tělesné regenerace, která se vymyká zpod kontroly lékařů. V Cestě za horizont Depradieu ztělesňuje Jonathana Vogela, člověka psychicky i tělesně traumatizovaného po tragické nehodě, jenž si od prý převratné genové terapie profesora Karra (Carlo Brandt) slibuje nápravu svých dosavadních strastí. Na odlehlé, poloprázdné klinice, kde je umístěn, se opakovaně setkává s profesorovou dcerou Alicí (Alysson Paradis), dívkou přecitlivělou, která vůči otcovým zůstává ostražitá, avšak sama je příliš křehká a bezbranná, než aby mohla účinně pomoci, snadno podléhá záchvatům bezvědomí i znepokojivým vizím - a to vše vede k tomu, že je vnímána jako nemocná, jako fantasta, že její varování přicházejí vniveč. Iordachescu plně využívá sterilně běloskvoucí prostředí kliniky s prostranstvími jakoby záměrně přesvětlenými, vyžívá se v téměř netečném pozorování probíhajícího dění. Práce kameramana Mariuse Pandurua, zužitkující rumunské reálie, je tak do značné míry vyumělkovaná, ve vizuální stylizaci až zbytečně mondénní. Sice ve volbě záběrů převažují statické "informativní" polocelky a stejně statickém mechanicky střídané protipohledy při rozmluvách, ale dočkáme se také výmluvných (makro)detailů, ať již se týkají regenerace přepůleného bezobratlého živočicha, nebo záběrů ze života rostlin, které zkoumá Alice.

Vyprávění se odvíjí pozvolna, postavy spolu povětšinou tiše rozmlouvají, případné konfliktní situace jsou sotva naznačeny. Režisér si občas protiřečí: upřednostňuje sestavu zámlk a nevtíravých metaforických ambicí a současně se opírá o početná klišé, když začlení třeba spiklenecké profesorovy rozmluvy o utajení Voglova případu před veřejností i popření zhoršujícího se zdravotního stavu před pacientem. Film tak nepříliš přesvědčivě (a vlastně i nepříliš žádoucně) kolísá mezi zpytavým pohledem na zdánlivé lidumilství a rysy thrilleru, řešícího záchranu polovládného nešťastníka. Režisér se snad chtěl dotknout lékařské etiky nejen co do výzkumu samého, ale také co do informování pacienta. Zvolil však polohu jen obtížně komunikující, která selhává nikoli jen pro své dramatické ustrojení, pro samoúčelné spřádání významů, pohlcujících konstrukci postav i syžetu, ale hlavně pro nablýskaný povrch bubliny, která dalekosáhlou závažnost pohříchu jen předstírá, než že by ji skutečně naplňovala. Depardieu se tu pak zmítá jak moucha polapená v pavučině.