Je vůbec možné ještě napsat cokoli nového o Trierově dramatu Nymfomanka, které už několik měsíců láká do kina pomocí provokativních trailerů, originálních plakátů, diskuzí o tom, jakou verzi vlastně uvidíme a také tím, jak sexuálně explictní bude? Zřejmě ne, proto bez dlouhého otálení pojďme k tomu, na co stejně většina z vás čeká. Jde o nafouknutou bublinu?

Předem recenze je ale nutné uvést několik věcí. Ačkoli se před samotným filmem objeví titulek, že se jedná o jeho cenzurovanou verzi, pravda je trošku jiná. Onen "cenzurní" zásah spočívá v tom, že původně pětapůlhodinová stopáž byla zkrácena na zhruba čtyři hodiny a rozdělena na dva filmy. Rozhodně to není tak, že by tu choulostivé momenty byly nějak rozmazány nebo jakkoli upravovány. Další podstatnou informací je to, že rozhodně nejde o pornografii a otevřených sexuálních scén tu moc není. To jen tak na okraj. Teď už k samotné první části.

Děj je velmi jednoduchý. Samotářský Seligman najde na ulici ležet zbitou a omámenou ženu, které chce zavolat ambulanci. Když to ona odmítne, vezme ji k sobě domů, kde jí udělá čaj a nechá trošku zotavit. Mezitím mu Joe, jak se žena jmenuje, vypráví svůj příběh, který má co dělat se závislostí na sexu a totální absencí jakýchkoli citů.

Jelikož je Nymfomanka rozdělena do dvou dílů, ale natáčena byla jako jediný film, je první část velice těžké hodnotit. Je z ní zkrátka znát, že jde víceméně o předehru k tomu, co se bude dít ve druhé polovině a i z toho důvodu je k ní třeba tak přistupovat. Lars von Trier nemá důvod někam spěchat, takže v pomalém tempu rozehrává hodně zajímavý příběh, který je rozdělen do několika kapitol a určitě není oslavou sexu, ale je spíše o absenci citů a neschopnosti lásky jako takové.

Dánský svéráz prokazuje, že je mistrným režisérem a pomáhá si fungujícími a doslovnými obrazovými metaforami, v nichž sex přirovnává k rybaření, případně Bachově hudbě. Ty se pro něj stávají prostředkem k odlehčení děje, z něhož lze prozatím vypozorovat, že Joe je nesmírně tragická postava a i přesto, že je nymfomanka (tudíž zřejmě sen většiny mužů), by s ní chtěl měnit asi málokdo. Celková nálada snímku tak není nijak extra temná a depresivní, k čemuž přispívá i hravá režie a naprosto bizarní kombinace Bachovy hudby a skladby od populární skupiny Rammstein, což zní možná zvláštně, ale v Trierově podání to funguje bezchybně. 

Tvůrce se nevyhýbá ani vtipným momentům, kterých je tu požehnaně, zároveň ale nejsou laciné a jsou až "zvrhle" humorné. Absolutním vrcholem první části je z tohoto hlediska určitě scéna konfrontace mladé Joe s manželkou jednoho ze svých mnoha milenců v podání fantastické a naprosto výtečné Umy Thurman, která je jednak neskutečně vtipná a černohumorná, zároveň však dokládá absolutní citovou inertnost hlavní hrdinky, čímž je stejně tak děsivě tragická. 

Co se diskutovaných otevřených sexuálních scén týče, je skutečnost taková, že jich je tu minimum (je tu vidět koláž několika odhalených penisů, dvakrát orální sex a jednou "průnik"), jsou spíše soft a rozhodně nejsou vzrušující, takže pokud se do kina chystáte právě kvůli nim, budete hodně zklamaní. Stejně tak by byla škoda film kvůli pár peprnějším momentům odsuzovat, protože natočit snímek o nymfomanii a závislosti na sexu bez sexu dost dobře nejde a působilo by to směšně.

Lars von Trier navíc nemá důvod jakkoli samoúčelně šokovat a všechny sexuální scény tu mají svůj význam (i když byly s největší pravděpodobností v dostupné verzi notně kráceny) a o povaze samotné hrdinky nám toho prozradí docela dost. Stacy Martin ji navíc hraje velmi dobře a minimalisticky, takže si není nač stěžovat.

Když už jsem se dostal k hercům, za zmínku určitě stojí výborný Shia LaBeouf, který si roli burana vysloveně užívá a opomenout nesmím ani Christiana Slatera v úloze Joeina otce, jenž podobně skvěle nehrál od svého debutu Jméno růže. Charlotte Gainsbourg ani Stellana Skarsgårda není možné nějak více hodnotit, protože ani jeden tu zatím nedostal moc prostoru.

První část Nymfomanky je pouze předehrou k tomu, co přijde později a hodnotit ji samostatně, je prakticky nemožné. Je nicméně paradoxní, že přes své téma a určitou kontroverznost patří k nejpřístupnějším dílům dánského barda, protože ten se tu značně krotí a výsledek tak není náročný na pochopení a metafory jsou tu tak doslovné, že je není třeba domýšlet. Ostatně právě to může někomu vadit. Moudřejší však budeme až začátkem ledna, kdy jde do kin druhá část, v níž osobně očekávám velký emoční nápor, o něco tvrdší sexuální výjevy a hlavně vyvrcholení zajímavě načrtnutého příběhu. A až tehdy budeme všichni schopni svědomitě a objektivně vyřknout své soudy.

PS: Ač je rozdělování filmů většinou předmětem kritiky, v případě Nymfomanky ho svým způsobem chápu, protože čtyři hodiny pomalého tempa, přívalu emocí, metafor (ač doslovných) a různého filozofování by v kuse zvládl jen málokdo.

Česká ukázka filmu Nymfomanka