Skotský spisovatel Irvine Welsh je kultovním autorem, jehož rukopis se vyznačuje užíváním slangových výrazů, slabostí pro ironické či sarkastické myšlenkové pochody protagonisty, zájmem o negativní společenské jevy a postavy žijící na okraji i náchylností k vyprávění uzpůsobenému "hrdinově" vnímání. Podle jeho knih byly natočeny čtyři filmy, z nichž posledním je právě Sviňák, jenž až příliš dává najevo, že by rád byl Trainspottingem pro 21. století, protože nechce dopadnout jako rozporuplně přijímané povídkové adaptace Acid House a Extáze.K druhému celovečernímu počinu Jona S. Bairda, který je podepsán i pod scénářem, lze přistupovat dvěma způsoby. Lze se ke snímku stavět tak, jak bylo nastíněno výše, tj. že záměrem bylo natočit kult, z kterého budou citovány hlášky a vytrhávány scény z kontextu pro svůj pobuřující obsah. Je ale možné Sviňáka vzít na milost a vnímat ho jako představitele tzv. mind-game filmů, tj. těch s narušenou ústřední postavou, jejíž vychýlené optice je vše přizpůsobováno a divák si je tohoto velmi dobře vědom a na tuto hru přistupuje a baví se jí.
Shrňme si zápletku: skotský policista Bruce Robertson má všechny "respektuhodné" vlastnosti, které by mu měly zajistit povýšení, díky kterému stoupne i v očích své ženy. Ne, vážně - je rasistou, xenofobem, šovinistou a mizogynem, který bere úplatky, fetuje, chodí do bordelu, spí se ženami svých kolegů, kteří se stávají součástí jeho intrikaření. K tomu, aby získal víc frček na obleku, potřebuje skrýt či na někoho jiného hodit své charakterové "přednosti" a vyšetřit případ zabití asijského studenta.Pokud bychom Sviňáka vnímali jako Bairdův pokus, jak dostihnout - a možná i předstihnout - Boylea, naskýtala by se první možná výtka. Na rozdíl od generační výpovědi poslední dekády minulého století se tento exkurz do psychiky jedné narušené osoby rozpadá do série více či méně zábavných epizod. Na jednu stranu tato nesoudržnost může vést ke zkultovnění některých izolovaných scén, které se budou šířit mezi lidmi s drsnějším smyslem pro humor. Na druhou stranu ale dílo neobstojí jako celek, ke kterému by se člověk opakovaně vracel.
Lze ovšem namítnout, že snímek je tímto ozvláštňující, protože na místo postupování od jednoho vodítka k dalšímu při vyšetřování vraždy sledujeme (zdánlivě) neprovázané segmenty protagonistovy interakce s druhými. Osobní rovina, kdy se Bruce snaží znovu získat svou manželku a dceru, je sublimována do pracovní, v níž k dosažení svého cíle musí diskreditovat své kolegy. První hodina má přes svou roztříštěnost podobu bloků, kdy každý je vymezen snahou eliminovat konkurenci, do čehož vstupují running gagy a stopy v případu, které umožňují posouvat vyprávění dál. Ve dvou třetinách přijde odhalení, které je možné kritizovat za předvídatelnost, zvlášť když je zvrat v posledních cca. patnácti letech tolik nadužívaný. Je samozřejmě možné se nad dílo povýšit s tím, že zatímco při putování Rentona za konzumním životem jsme si úvodní flashforward nemohli zasadit do kontextu zrady jeho kamarádů a představ o životě, u Bruce můžeme snadno odhadnout, jak se celá věc má. Vždyť přesvětlenost scén s jednou inkriminovanou postavou a vytváření návaznosti mezi dvěma sekvencemi linií pohledu a hudbou je tak návodná! A i druhá linie pátrání (kdo volá manželce Bruceova nejlepšího kamaráda?), která má oddalovat pointu a být v kontrastu k primárnímu vyšetřování brutálního usmrcení Asiata v podchodu, naznačuje příliš.
Je ale možné změnit optiku a říct si, že Sviňák od prvních minut dává najevo, že jeho vyprávění není spolehlivé. A zároveň nás staví do pozice pobaveného a/či pohoršeného pozorovatele, protože používá řadu zcizovacích postupů v podobě distancujícíh pohledů i promluv postav do kamery, hudby výsměšně komentující dění apod. Inkoherentní (neplést s inkontinentní) první dva akty si tak lze vysvětlovat jako promyšlenou snahu napojit výstavbu i rychlý střih na Bairdovu drogy, léky a traumaty z dávné i nedávné minulosti pošramocenou mysl. Po zlomu se navíc v poslední půlhodině délka záběrů prodlouží a víc se začnou používat klasické kontinuitní postupy (sekvence jsou příčinně propojené, linie s vedlejšími postavami se začnou sbíhat, používá se figurativní metody záběr a protizáběr ad.).
Jinými slovy, je třeba přistoupit na to, že jde o jednu velkou hru, kterou s námi Sviňák sehrává. Odhalíme-li (či známe-li) její pravidla, můžeme se bavit odkazy a různými narážkami. Tím, že mizanscéna v mentálních projekcích s doktorem má stejnou podobu jako jeden prostor z kultovního sci-fi, jehož plakát visí na stěně policejního šéfa. Tím, že při scéně s ženou na obrázku vlevo zní Silver Lady, při výletu do Německa 99 Luftballons a v závěru se velmi efektivně použije cover Love really hurts a Creep. Podvratnost (vůči vývojovým vzorcům detektivky i re-marriage story), kterou si snímek zachovává až do úplného konce, ho odlišuje od Trainspottingu, ve kterém protagonista došel nápravy a přiklonil se ke středostavovským společenským hodnotám. Ne že by se Sviňák dobral něčeho hlubšího, jako se to podařilo Kubrickovi v Mechanickém pomeranči, na který v závěru spiklenecky pomrkává, ale jako hravé alternativě k vánočním počinům mu nelze moc vytknout, když v kinech nic lepšího není a alespoň do Trierovy Nymfomanky nejspíš ani nebude. A abychom dostáli konvencím recenzí, přestože je hodnocen film právě jim se vzpírající: James McAvoy je v hlavní roli bezchybný.
