Ani ve svém nejnovějším snímku, který se dostal do užšího výběru aspirantů na Zlatou palmu, se francouzský režisér a scenárista François Ozon neodklání od svého klasického tématu ženy a jejího vnitřního světa ani od poetického rázu jeho ztvárnění. Tentokrát se zaměřil na dospívající dívku, která na svou první sexuální zkušenost zareaguje značně svérázným způsobem. Nevybočuje ani z vysoce estetizovaného způsobu snímání ženských figur.
Představitelka Isabelle (Marine Vacth) je neobyčejně půvabná mladá žena a Ozon si je toho dobře vědom. V jednotlivých záběrech kamera klouže po jejím těle a umocňuje tak sílu její krásy. Bohužel vzhledem k absenci nějakého hlubšího příběhu, respektive k nulové snaze alespoň nastínit motivace hlavní hrdinky, působí celý snímek jako poněkud samoúčelná reklama na okouzlující dívčí tělo. Tím nechci říct, že by měl být autor explicitní a do puntíku všechny pohnutky Isabelle vykreslit. Nicméně mohl divákům poskytnout alespoň pár vodítek. Myslím, že by tím docílil větší divácké účasti a angažovanosti na ději i osudech ústřední hrdinky.

Poté, co Isabelle prožije ve francouzském přímořském letovisku svou první milostnou zkušenost, uzavře se do svého vlastní světa. Už v tomto momentě si divák začíná klást první otázky. Nešlo o nijak dramatickou nebo nepříjemnou událost, nicméně Isabelle ji prožila jakoby mimo sebe, s chladným odstupem. Po návratu do Paříže sledujeme hlavní hrdinku, jak se pomalu začíná orientovat ve světě luxusní prostitutky zaměřující se výhradně na starší muže. A opět vyvstávají další otázky, bohužel bez jediného náznaku motivace. Méně je někdy více, ale nic už je příliš málo.

Můžeme se jen dohadovat, jestli je Isabellino rozhodnutí projevem rebelie vůči vcelku šťastné rodině, pubertálním hledáním sama sebe, nebo snahou se nějak vymezit, odlišit. Velký důraz je kladen na peníze, které za své služby získává. Ale i zde chybí jakékoli vodítko, které by alespoň částečně umožnilo nalézt východisko. Jediné, co se zdá být zjevné, je, že Isabelle je z nějakého (pochopitelně že) neznámého důvodu nešťastná. Ovšem jestli se snaží tento pocit kompenzovat tím, že se stane prostitutkou, opět není jasné proč.

Snaží se tak sama sebe trestat? To by odpovídalo i její neschopnosti navázat skutečný vztah se stejně starým Victorem (Fantin Ravat) a naopak její jediný skutečný vztah k jednomu z klientů. Nebo je to pro ní naopak způsob, jak může manipulovat s muži, kteří by mohli být jejími otci a v několika případech i dědové? A pokud to není ani jedna z výše zmíněných variant, jde pouze o její zvláštně posunutou sexualitu? Vodítka divák nedostane, ani když celá situace prosákne na povrch, a Isabelle je nucena navštěvovat psychologa.

François Ozon vsadil na pouhé dokumentování svrchní vrstvy života hlavní hrdinky. Zajímá ho spíš její tělo než vnitřní pohnutky a touhy. Jeho již tradičně otevřené sexuální scény a nedořečenost či otevřenost děje dávají snímku Jen 17 punc festivalového filmu. Nicméně kdyby autor nezůstal jen na hladině a pustil se i do spodních vod, celkové vyznění by působilo více propracovaně a méně prvoplánově.

Originální trailer filmu Jen 17