To, že se Jákl pustil do nesporně kontroverzního tématu, je bez debat. Akčních filmů tuzemští režiséři točí minimum, vlastně bychom je kromě Sametových vrahů hledali těžko. Reklamu měl a má velikou, zvláště díky skvělému načasování uvedení premiéry. A právě ty zmiňované akční scény se povedly nejvíc. Stejně tak Noidova hudba a nakonec i jeho milá a přirozená role. On se rozhodně do vězení hodil. Zároveň představitel samotného Kajínka Konstantin Lavroněnko je charismatický a umí hrát. Roli mu věříte a fandíte mu. Poslední, kdo zaujme, je samozřejmě hlavní záporák Vladimír Dlouhý, jehož bohužel poslední role byla rolí povedenou. Ostatní už se povedlo méně. Hlavně na začátku působily výkony hodně amatérsky, což zapříčinil i silně nedotažený scénář, který Jákl spolu s Markem Dobešem snad ani po sobě nečetli, protože jinak by se tam polovina věcí nemohla objevit. Nejvíc se to projevilo na výkonu Tatiany Vilhelmové coby snaživé právničky a bojovnice za práva (podle ní) nevinného. Jindy oceňovaná herečka tady působí spíš afektovaně a nepříjemně, ještě víc než Kajínkova skutečná obhájkyně Klára Slámová. A to je co říct. Navíc je hodně nepochopitelné, proč advokátce Pokorové přiřkl scénář neuvěřitelnou motivaci k vyšetřování a zatáhl do toho osud její sestry, když ze samotného Jiřího Kajínka šlo vytěžit mnohem víc bez výmyslů. Potom totiž příběh advokátky nad Kajínkem tak trochu vede a diváka zaujme víc než nemluvný vězeň. Bulvárem propíraná Alice Bendová je herečka určitě krásná a svou malou roli včetně sice medializovaného, ale později nijak zarážejícího sexu s Kajínkem zvládla nepochybně dobře, přesto v celkové atmosféře působí spíš směšně a shazuje závažnost sdělení, o které se Jákl evidentně velmi snaží. To, co na snímku všechny diváky přitahuje, je samozřejmě opravdový příběh Jiřího Kajínka. A právě to zkresluje mnoho hodnocení a navyšuje je, protože to už není hodnocení filmu, ale kauzy pana Klímy. Ta sama o sobě je jistě zarážející, přesto v tomhle filmu působí hodně bulvárně a dělá ze zločince nevinného rytíře bojujícího za čest a pravdu a způsobuje vznik skupin na Facebooku, které ho podporují. Nikdo z nás kromě Kajínka samotného (a možná několika plzeňských policistů) neví, jak to bylo doopravdy. Je určitě dobře, když nějaký film rozvíří klidné politické a policejní vody u nás, stejně jako to, že se případ znovu otevře a možná se prokáže, jak to bylo doopravdy. Jákl si však hraje na vševědoucího, přehání a předkládá všechno černobíle tak, jako by on fakta znal. Což je přece jen poněkud diskutabilní. Ale zpátky k filmu. Tam, kde je nedotažený scénář, je také díra v budování atmosféry. Kdo tady u nás v devadesátých letech viděl notebooky VAIO, širokoúhlé HD vysílání zpráv na TV Nova, reklamu na O2 a několik podobných zbytečných věcí? Na druhé straně skvělá kamera F. A. Brabce výtečně buduje efektní akční scény u nás dosud nevídané kvality. Při Kajínkové útěku z Mírova budete jistě napjatí - a budete mu fandit, protože u Lavroněnka to prostě nejde jinak. Mám pocit, že právě toho chtěl Petr Jákl ml. dosáhnout. Pateticky vytahuje nespravedlnost za nespravedlností v rámci boje za pravdu, a to všechno korunuje naprosto zbytečně dojemným závěrem, který jakoby vypadl z per scénáristů levných (někdy bohužel i těch dražších) amerických filmů. Sladkobolné bláboly do té doby favorizovaného zločince tak jednoznačně body uberou. Ač je tedy hodně co kritizovat, Kajínek není, jak by se možná mohlo zdát, nejhorším filmem tohoto roku. V mnohém je nový a pokrokový, v kině baví a celkem věrohodně vystihuje atmosféru doby. Přesto však až příliš viditelně těží z fenoménu Kajínek, a to je škoda. Pokud ale na něco upozorní a někomu třeba i pomůže, pak Jákl svoje poslání splnil na výbornou.

---

ÚHEL POHLEDU - Miroslav Böhm V celkovém pohledu na film nezbývá než souhlasit, ale zastal bych se Tatiany Vilhelmové, která - krom bruckheimerovské produkce, jíž dělá velkou službu kamera F. A. Brabce a hudba Václava Bárty - ve filmu podle mě stoprocentně funguje. Dokázala se vymanit ze všech hořko(ne)komediálních rolí, do kterých byla poslední dobou uzamčená, a na plátně působí zcela přirozeně a sebejistě. V mnoha ohledech si nic nezadá ani se samotným Konstantinem Lavroněnkem a jejich společné scény jsou tím nejlepším, co lze ve filmu vidět.