V tomto směru je asi nejlepší scéna z filmového klubu, kde má hlavní postava Fred (Robert De Niro) - mafián ukrývající se před vendetou - uvádět projekci. Cinematéka ale pošle jiný film (jak francouzské) a nakonec se promítají Mafiáni Martina Scorseseho, v nichž De Niro hrál hlavní roli. Fred je jako každý správný mafián nemilosrdným zabijákem se silným smyslem pro rodinu a vším s ní spojeným. Ovšem jeho postava je v Bessonově podání poměrně zásadním způsobem posunutá do roviny nijak komplikované satiry a její největší devizou je, že umí cokoli vyjádřit výrazem F***.
Bývalý mafiánský boss Giovanni Manzoni, pod krycím jménem Fred Black (Robert De Niro) je se svou ženou Maggie (Michelle Pfeiffer), synem Warrenem (John D'Leo) a dcerou Belle (Dianna Agron) v rámci programu ochrany svědků přesunut do provinčního francouzského městečka. Každý člen rodiny se s novým prostředím a kulturními odlišnostmi vyrovnává po svém, a protože lidé se v zásadě nemění, mafiánská minulost dává jejich adaptačnímu procesu poněkud nestandardní podobu. 
Nicméně právě v těchto momentech asi nejvíce vystupuje na povrch skečovitost celého filmu. Jde spíš o sled scének - jakkoli komických - než o souvislý snímek s pevnou dramaturgií. Pokud ale divák na tuto hru či nedostatek (záleží na úhlu pohledu) přistoupí, má o nenáročnou zábavu postaráno. Uveďme příklad Belle, která bez mrknutí oka seřeže tenisovou raketou spolužáka, který jí lehce vtíravým způsobem nadbíhá. Mezi nezapomenutelné situace také patří reakce Maggie, která podpálí celý malý konzum jako odpověď na narážky ohledně jejího amerického původu a zvyklostí.
Právě kulturní odlišnosti a stereotypy národnostních obyčejů tvoří další komediální rovinu. Luc Besson, i když poněkud těžkopádným a schematickým způsobem, staví na tom, že každý má o sobě i o těch druhých pevně ukotvenou představu. To je zjevné například ve scéně, kdy Maggie pořádá večírek pro sousedy a Warren jí přesvědčuje, že se nemá snažit o kulinářské zázraky, protože od nich - Američanů - stejně nikdo nečeká, a ani nechce nic jiného než kolu a hamburgery. Podobně tak obyvatelé francouzského městečka do puntíku naplňují obvyklé představy o Francouzích dost podobným způsobem, jakým je popsal Stephen Clarke ve své knižní sérii Merde!. 
Jenže Blackovi jsou mnohem víc takoví normální zabijáci než taková normální rodinka a s francouzskými neřestmi se vyrovnávají po svém. Instalatér, který má typicky francouzská několikahodinová zpoždění a následně Fredovi vysvětlí, že potrubí vlastně opravit nejde, skončí s mnohačetnými zlomeninami. Nicméně Fred je civilizovaný člověk a instalatéra sám odveze do nemocnice a ještě přesvědčí francouzského lékaře (další narážka tentokrát na francouzské zdravotnictví) o tom, že zranění si instalatér způsobil sám pádem ze schodů. Odkaz k francouzské iluzi o vlastní kultivovanosti (především, co se kultury stolování týče) reprezentuje již výše zmiňovaná scénka podpáleného obchodu s potravinami. Vyhlášenou francouzskou byrokracii a přesouvání úkolů či odpovědnosti na jiné instituce pak tematizují scény se starostou a majitelem čističky odpadních vod. Ostatně ani Američané z toho nevycházejí s čistým štítem, protože chtějí všechno hned a ve formě, na jakou jsou zvyklí. Mafiánovi jsou jednoduše oddechová záležitost, když má divák chuť na necelé dvě hodiny vypnout a nechat se unášet nekomplikovaným - i když lehce roztříštěným - příběhem, se spoustou drobných vtipných scének, narážek na klasická díla gangsterského žánru, zvládnutým filmovým řemeslem a standardními výkony známých tváří. Nic víc.
