Vratislav Šálek – Anglický pacient
Ne, nebudu se tu vypisovat z toho, že jako desetiletý klučina, který toho o filmu ví pramálo, jsem brečel u závěrečné scény z Osobního strážce (a dodnes se za to malinko stydím). Od té doby už jsem ušel kus filmové cesty a můj oblíbený romantický film je možná trošku zvláštní. Jedná se o devítioscarové drama Anglický pacient, v němž podle mého tehdy nepříliš známý Anthony Minghella zachytil lásku v těžkých dobách tak, jak se to už poté nikomu nepovedlo. Vyzdvihnout z filmu jedinou scénu je prakticky nemožné, protože celé skoro tříhodinové dílo je o tom, co je člověk ochoten udělat pro milovanou ženu, i když ví, že mu nikdy patřit nemůže. Stačí si vzpomenout na moment, kdy hrabě Laszlo de Almásy v podání výtečného Ralpha Fiennese, havaruje se svou milenkou v poušti, těžce zraněnou ji odnese do osamocené jeskyně a slíbí, že se pro ní vrátí, i když sám tuší, že to zřejmě nedokáže. Přesto kvůli své osudové ženě zradí vlast a neváhá znovu projít bojovým peklem. K tomu si přidejte překrásnou kameru, nádherné pouštní scenérie a uchvacující hudbu a máte tu romantiku jako blázen, která není kýčem a není laciná. Cesta se k ní sice hledá složitě, ale když ji najdete a akceptujete tvůrčí přístup, prožijete vskutku hluboký a melancholický romantický prožitek. Za mě jednoznačná volba.
Kdybych za život mohla vidět jen jednu scénu z Gondryho realistické romance, bylo by to právě poslední sbohem mezi melancholickým Joelem a impulzivní Clementine. Raněný Joel, který si chce po vzoru své bývalé přítelkyně vymazat vzpomínky na zdánlivě nepovedený vztah, servíruje skrze putování svou myslí nesčetně romantických momentů. Paradoxně tím nejsilnějším je vzpomínka úplně poslední. Joel si znovuprožívá první setkání s energickou Clementine, tentokrát s plným vědomím, že tentokrát je to ve vymazávacím procesu samotná konečná. Na pozadí kolabující vzpomínky s rozpadající se verandou zvládá Michel Gondry zachytit esenci celého snímku. Jak Joel a Clementine vkládají komentáře do svého prvního setkání, odhalují všechna zranění, zbabělost, lítost, ale i něhu a naději. To když snová Clementine navrhne poslední vzpomínku upravit a dopřát oběma opravdové rozloučení. To, co bývalému páru nakonec ve změti padajících trámů zbude, to je pro mě opravdovou romantikou. A krátká sekvence, která celé „sejdeme se v Montauku“ doplňuje o flashbacky, to je romance zase úplně jiná. Tentokrát vizuální.
Dva cizinci ve vlaku, dvě nečekaně spřízněné duše. Francouzská dívka Céline, mladý Američan Jesse. Jedna dlouhá konverzace. Vlak se blíží na hlavní nádraží ve Vídni, kde On vystupuje. V poslední chvíli přiběhne za Céline a s neodolatelnou drzostí ji požádá, aby vystoupila a strávila s ním jeden den ve Vídni, aby se letmé setkání neproměnilo v zasutou výčitku, co by bylo, kdyby... Je lepší litovat toho, co člověk udělal, než toho, co ze strachu nezkusil. Nejromantičtější momenty jsou ty, při kterých vystoupíme ze své "comfort zone" a uděláme ten první indianajonesovský "leap of faith". Třeba takhle:
Ivy (Bryce Dallas Howard) je slepá, nicméně statečná a se životem smířená dívka. Lucius (Joaquin Phoenix) je revoltující a odvážný, ale na první pohled také zdrženlivý a nejistý mladík. Oba žijí za nejasných okolností v lesní komunitě, uvězněni pověstmi o nebezpečných bytostech, jež obchází okolní hvozdy. V nejkrásnější scéně filmu čelí vesnice útoku zmíněných bytostí, elegantně označených za „ty, o nichž se nemluví". Zatímco všichni hledají úkryt, vyděšená Ivy stojí ve dveřích a natahuje ruku do tmy, protože pevně věří, že pro ni Lucius přijde. Po krátké chvilce napětí jeho ruka skutečně uchopí tu její, James Newton Howard rozehrává nádherný hudební motiv, čas se zpomaluje a Lucius odvádí Ivy do úkrytu ve sklepě, kde už čeká zbytek rodiny. Audiovizuálně překrásná chvíle dokonale vyjadřuje křehkou, naivní a bezelstně upřímnou poetiku lásky, kterou celý film vyznává. Romantická linie se později dočká vyvrcholení v neméně krásné scéně na zápraží, nicméně Vesnice ztroskotala na přehnaných hororových choutkách diváků a poněkud vratkém scénáři. Dnes je považována za zlomový film v kariéře svého tvůrce, M. Night Shyamalana – dá se totiž jednoduše říci, že zatímco filmy před Vesnicí stály za to, ty následující už nikoliv. Sama Vesnice pak bývala a stále je přijímána dosti rozporuplně. Hezký nápad a v niterných citech utopená myšlenka holt vždycky nestačí. Já si ji však pokaždé užívám do sytosti.
Martin Bubrín – Prázdniny v Římě
Nejdokonalejší romantická komedie všech dob, jak bývá s oblibou tato klasika Williama Wylera z roku 1953 popisována, má nejenom jednu z nejsladěnějších dvojic filmového plátna, ale také zdaleka nejsrdceryvnější moment, v němž si dva zamilovaní vyjádří lásku – a to vše beze slov. Příběh drzého, nespolehlivého a chudého novináře Joea (Gregory Peck) a naivní, ostýchavé a zasněné následkyně trůnu Aňy (Audrey Hepburn) se zprvu nese v duchu odpočinkové komedie, v níž si do oka padnou dva typově a sociálně rozdílní jedinci, kteří si začnou nezávazně užívat římské prázdniny.
Návštěva památek, jízda na skútru a pojídaní zmrzliny schované za postranními úmysly Joea napsat bulvární článek o budoucí královně se však postupně mění v nezaměnitelnou romanci, která nad rámec žánru nesměřuje do šťastného, nýbrž tragického konce. Právě při scéně z tiskové konference, kdy si ti, kteří našli jeden druhého, ale vědí, že spolu nemohou zůstat, vyměňují pohledy vydávající tisíc slov, se odráží tolik hlubokých a lidských citů, což právem tuto scénu posílají do kolonky jednoho z nejkrásnějších zakončení, jaké jsem viděl. Zkrátka dokonalé vystižení složitého vztahu mezi mužem a ženou a zároveň nečekaně drsné vystřízlivění s prázdninového opojení do tvrdé reality.
Marek Slovák - Titanic
Divákova emocionální odezva je závislá i na způsobu, jakým vnímá dílo. Naivní (nikoliv v urážlivém slova smyslu) jedinec se u Cameronova blockbusteru bude dojímat, protože ho bude vnímat jako tragickou romanci, kdy spolu dva lidé odlišného postavení nemohli vinou katastrofy být. Ti kritičtější a poučení budou Titanic chápat jako značně sebeuvědomělý snímek, který upomíná na klasické hollywoodské počiny, jež napodobuje a snaží se je překonat, ale přitom podvrací některé konvence s nimi spojené a odvislé od žánru romantického filmu (či obecněji katastrofického, kdy jde o záchranu jedné osoby druhou). Na místo závěrečného utvoření heterosexuálního páru je totiž v nejednoznačné sekvenci ukázáno, že Jack a Rose spolu mohou být jenom ve snu (či se shledávají po smrti?).
Ambivalentnost epilogu zároveň zavdává důvod k reinterpretování předchozího dění, a tak se otevírá queer či feministická perspektiva. Zaznamenali jste, že spolu dva milenci mají sex až poté, co Jack udělá z Rose "chlapa" tím, že ji naučí plivat, tancovat i pít, jak jen to umí on? Nebo že celý příběh je vzpomínkou Rose, která po celou dobu zamlčuje důležitou informaci o existenci náhrdelníku, a tak všechny převeze - a navíc se projevuje jako akční hrdinka zbavující sekyrou svého milého pout a vypořádávající se s nadbytkem vody v lodi? Titanic je prototypem velkofilmu, u kterého se mohou dojímat všichni, včetně největších cyniků. Závěr tak patří k jedněm z nejromantičtějších momentů v historii Hollywoodu.
