Před deseti lety mi jeden neznámý chlapec vyprávěl, že jeho otec je mafián, který má pod palcem půlku kraje. Příběhy z jeho města zněly jako vystřižené z šestákových kriminálních románů. Považovala jsem to za klasické pubertální vytahování á la můj tatínek uzvedne zeměkouli a pustila to z hlavy. Vzpomněla jsem si na něj před několika roky, když jsem v trilogii
Kmotr Mrázek, nosné předlohy investigativního novináře
Jaroslava Kmenty, narazila na jméno jeho otce jako jedné z vedlejších postav Krakatice. Možná jsem tehdy měla poslouchat pozorněji.
Produkce halasně troubí do světa, že
Příběh kmotra není příběhem
Františka Mrázka,
kdysi veksláka a posléze tuneláře, zloděje, vraha, kmotra. Kmotr jménem František Vedral (Mrázkovo krycí jméno) nezastírá mrázkovskou inspiraci, ale zároveň je organickou sloučeninou českých kmotrovských typů, fotbalových bossů a šmelinářů typu Starky, Krejčíře nebo Pitra, kterým se, jak film mezi řádky podotýká, daří za každého režimu.
Namísto soudních tahanic, které by neodvratně provázely docudrama podle skutečných událostí a kterými hrozila Mrázkova rodina i Ivan „Íčko“ Langer, se tak
Petr Nikolaev rozhodl vykročit do bezpečnějšího pole fikce a pomrkávání. Setuza je Sezeta, z Íčka je Líčko, kolem jezdí Schlouf Spedition, jen jména politických stran zůstávají stejná. Hlavně to nějak umíchat do kmotrovského guláše, aby se vlk (právníci) nažral, a koza (film) zůstala celá.
„Nejhorší je smrt z vyděšení“
Tam, kde jde o čistokrevnou kriminálku odkazující na staré české detektivky ze "sedmdesátek", se mu daří držet krok. Řemeslně jde o zvládnutý film, dokonce ani snaha okopírovat něco málo z režisérské kuchyně
Tonyho Scotta nevyznívá úplně směšně. Jen hudba
Kristiana Knolla působí trochu přepjatě a svou dramatičností vyčnívá z filmu, jako kdyby se alespoň on chtěl rozmáchnout k velkým věcem, když už na plátně vybuchuje jenom karavan.
O poznání horší je to v pasážích, kde se tvůrci urputně snaží zachytit ducha doby, vystihnout onen prchavý Zeitgeist divokého kapitalismu devadesátých let. Jenže si to představují jako omalovánky: ukazují zašumělé klipy z cinkání klíčů, demonstrací, fronty na kupónovou privatizaci, kterou skrze ekonomická a politická chapadla ovládli bývalí estébáci a veksláci, ukazují propojení veřejné správy a zločinu. "Devadesátky" popisují pouze jako éru marasmu, kdy se z banky odnášely miliony na neexistující vzdušné zámky, dobu, kde neplatila žádná pravidla. Jenže zapomínají, že pohled mafiána je jen výsekem reality, že byla také doba svobody, doba, která přinesla svobodu projevu, vlastnictví, cestování, první demokratické volby po více než čtyřech desetiletích.
Flm povrchně a populisticky surfuje na vlně „blbé nálady“ a papouškuje, že česká politika je do morku zkažená a že politici jsou buď neschopní, nebo zkorumpovaní - a patří do kriminálu. Činí tak s jednoduchostí (a zároveň protřelostí) babišovského kalibru, na což část cílového publika nepochybně uslyší a nad prezentovaným řádem a neřády nepochybně zastříhá ušima. Komplikovaný spis Krakatice sice okem filmové kamery zabírá několik velkých skříní, ale ve filmu z oné kmotrovské nestvůry vidíme jen několik provinčních chapadel, kluků z jednoho fotbalového hřiště.
Film se po celou dobu pohybuje ve světě jednoduchých karikatur, platí tu pevně rozdělené kasty. Bulvární novináři jsou svině, investigativní reportéři idealističtí světci, policisté (ti správní) jsou poslední baštou morálky, politici páchnoucí morálním bahnem, v němž mafiáni umí chodit. Zkrátka filmový bulvár bez důkladnější analýzy. Pohledem Nikolaeva to téměř vypadá, že jiní lidé než mafiáni a poslední spravedliví se mezi obyvateli české kotliny nevyskytují. Zbytek národa byl odsouzen do role statistů, naivků z kuponové privatizace, kteří strkají mafiánům peníze do chřtánu. A ještě na to stojí frontu.
Nebát se a nakrást
Vedralovi sekundují kamarádi z dětství na život a na smrt, jeden z nich má předobraz v Martinu Hejlovi, bývalém vysoce postaveném úředníkovi z NBÚ. Nejzábavnější postavou filmu je ale jednoznačně gangster-sadista Farkaš (
Andrej Hryc), který si svou roli vyloženě užívá. Nicméně platí, že z téhle party jediná postava, která hlasitě nešustí papírem, je ta hlavní. Nejuvěřitelnější je tedy lotr Vedral (krycí jméno skutečného Mrázka). Dílem těží z předlohy, kterou je Kmentův plastický portrét Mrázka, ale zásluhy je třeba připsat i snaživému
Vetchému, který pevně vrostl do svého charakteru, vtiskl mu onen vzývaný lidský rozměr a srdnatě bojuje za moc, peníze a nominaci na nějaké to ocenění.
Je sice vidět, že místy naráží na mantinely svého hereckého talentu (scéna s růžemi), ale podobně jako jeho předobraz dělá, co může. Základním nastavením Mrázka (pardon, Vedrala) je totiž pravidlo, že existuje jenom jedno pravidlo: silnější grázl vítězí. A chce všechno: hodně peněz, hodně moci, lepší budoucnost pro svou rodinu, krásnou milenku, urvat, co není přikované. Ukazuje ale nikoliv podnikavého kapitalistu, co si nebere servítky, ale příživníka socialistického myšlení ve stylu „
kdo nekrade denně alespoň hodinu, okrádá vlastní rodinu“. Ale nečekejte Palermo, Mrázek totiž není žádný velký kmotr, který ovládá celou republiku lusknutím prstů. Je to jen úspěšný šmelinář s podpultovým zbožím, kterým tu jsou kompra, informace a dezinformace, styční agenti v policii, na úřadech, politice a bezpečnostních složkách, síť hochů, co spolu mluví. Zkrátka proslulý Mrázkův archiv, před kterým nás vypravěč temně varuje v závěru filmu.
Vica Kerekes v roli Vedralovy milenky, která se po návratu převtělí v alterego Sabiny Slonkové, nemá moc co hrát. Smyslem její postavy bylo ukázat prsa, aby bylo co dát do ukázek, což vzorně splnila v prvních scénách, takže její další angažmá je z hlediska dalšího děje nadbytečné.
Lukáš Vaculík v roli posledního spravedlivého policisty Čestmíra (sic!) Cajthamla je chodící karikaturou, jejíž černobílé kontury někdo zapomněl vybarvit. Je to ten polda, který má monopol na morálku a ctí ty správné hodnoty a fér způsoby a když už je na úplném dně, objeví se policejní zelenáč Bohoušek (
Kryštof Hádek) a burcuje ho, aby neztratil naději.
A zatímco kulisy dějin se kolem Vaculíka překotně mění, jemu se osud a maskéři odmění tím, že nestárne a vypadá celý úsek filmu (cca v letech 1986- 2006) pořád stejně. Zároveň je hlasem svědomí, otravným vypravěčem příběhu, který radí divákovi, co si o době a jejích (ne)hrdinech myslet. Ne, že by to bylo potřeba - film diváka manipuluje přesně tam, kde ho tvůrci chtějí mít. V kontextu takového náhledu na svět pak nemůže překvapit ani výsledek letošních voleb.
Oficiální trailer filmu Příběh kmotra