Nájemnej vrah tvrdej chleba má. To si takhle užíváte s přítelkyní v chatě uprostřed zasněžených švédských lesů a strání a najednou z ničeho nic narazíte na chlápky s bouchačkama, kteří se zjevně nechtějí jen zeptat na cestu. Samozřejmě se s nimi vypořádáte, ale místo naslouchání praskotu polínek v krbu vás čeká cesta přes Německo do Říma, kde se spojíte se svým kontaktem, který vám nařídí okamžitě se uklidit v jedné malebné italské pr... vesnici / městečku. Další fuška by měla být hračka a ani nemusíte nikoho zabít, ale vám na tomhle jobu něco zatraceně smrdí... George Clooney je bůh. Místo aby skákal z jednoho nejapného blockbusteru do druhého, pokouší se mezi jistotami typu Dannyho parťáci o menší a něčím vždy zajímavé a sympatické projekty, které mu budují image cool, inteligentní a občas i angažované hollywoodské hvězdy, která má svou kariéru pevně v rukou a nesází jen na tutovky. Američan nevydělal sice žádné velké peníze, většinu běžných diváků nepotěšil, stejně jako některé kritiky, ale dvacetimilionový rozpočet se v pohodě vrátil už v kinech. Prostě prima experiment bez finančního rizika. Spolupráce s Antonem Corbijnem už dopředu znamenala vysoce stylovou záležitost. Hlavní role nájemného vraha ve filmu střiženém podle evropského, či konkrétně francouzského mustru přelomu 60. a 70. let minulého století musela určitě nalákat Clooneyho možností ukázat zase trochu jinou stránku své cool herecké osobnosti. Hodně se psalo o podobnosti s Melvilleovým Samurajem (mimochodem, kdo neviděl, tak ať to kouká co nejdřív dohnat!). Ta popřít rozhodně nelze, Američan ovšem není utopen v šedi oprýskané velkoměstské džungle (naopak, záběry na italskou přírodu nebo městečka byste si chtěli nechat zarámovat) a Clooney přeci jen celou dobu tak upřeně nezírá jako Delon zamlada. Hraní ovšem minimalizuje podobně, protože tady jde především o to dobře, resp. drsně a charismaticky, vypadat. Už od úvodního, velmi pomalého zoomu na chatku v lese vám musí být jasné, že tady se nebude nikdo za ničím honit. Režisér určitě ne. Corbijnova fotografická a klipová minulost prosakuje do každého přepečlivě komponovaného záběru, které je radost studovat. Jeho film se sice odvíjí zvolna, ale drží si své tempo, traktované opakujícími se podobnými záběry na Clooneyho cvičícího nebo manuálně pracujícího. Odcizenost a chlad hlavního hrdiny dostává trhliny stejně jako odcizenost a chlad filmu v druhé části, kdy dochází k fatálnímu sbližování s prostitutkou Clarou. Jejich vztah, stejně jako debaty s knězem nepůsobí jako trapná klišé, ale fungující archetypy. Nejde ani tak o to přemýšlet s filmem o dobru a zlu nebo nějakou charakterovou studii, Američan divákovi především nabízí možnost užívat si stylovou podívanou, poklonu mistrům dávno odeznělých příběhů, jejichž hrdinové sice zajisté skončí v pekle, ale stejně to jsou svým způsobem frajeři. Zajímavé mezinárodní obsazení vedlejších rolí zahrnuje vnadnou (a často se odhalující) Italku Violante Placido (mimochodem dcera Michela "Corrado Cattani" Placida) jako hrdinovu lásku z nevěstince, Belgičana Johana Leysena, představujícího Clooneyho pochybného šéfa, nebo Holanďanku Theklu Reuten jako hrdinovu krásnou, ale zatraceně nebezpečnou kolegyni v oboru. Kosmopolitní ráz filmu posiluje osudovou atmosféru dotvářející soundtrack populárního německého zpěváka a skladatele Herberta Grönemeyera. Kameraman Martin Ruhe se podílel už na Corbijnově prvotině Control nebo jeho klipech pro Depeche Mode či právě Grönemeyera. Hodně lidí označuje film za nudu, ale to je jen nepochopení spojené s nesplněným očekáváním. Viděl jsem Američana dvakrát během dvou dnů a nenudil se ani vteřinu. Milovníci zmíněných starých francouzských kriminálek nebo amerických hitmanských filmů z let sedmdesátých by měli mít radost. Na další počiny Clooneyho i Corbijna se těším už teď. Někdy prostě i styl může být cíl.