
Skutečný vs. popkulturní svět
Ozvláštňující princip dosud vydaných knih (a po jednotlivých sešitech právě vycházejícího druhého pokračování) spočívá v zasazení superhrdinů a superpadouchů do našeho světa. Oni to vlastně ani nejsou superhrdinové a superpadouchové, jelikož nemají žádné superschopnosti, ale popkulturou ovlivnění geeci, jejichž fanouškovské sny jsou konfrontovány s tvrdou realitou. Jednička podvrací tzv. origin story (příběh o zrodu superhrdiny, v rámci kterého zároveň sledujeme vznik arcilotra a střet mezi nimi), dvojka dekonstruuje koncept týmovek a "mezidíl" s hlavní hrdinkou zcela převrací celou jednu část vývoje postav zaměřenou na výcvik a oddělení osobního a profesního života.

Valná většina prvků v obou snímcích není motivována naší znalostí historických reálií, ale převážně odkazem na jiná umělecká díla, a tak spíš než do skutečného světa jsou superhrdinové/padouchové vsazeni do toho popkulturního. Jednička přebírala konvence hlavně z komiksových a gangsterských filmů, které zkombinováním daly vzniknout bijáku o pomstě (Taťulda si to chce vyřídit s D´Amicovými, Zabíjačce a Nářezovi jde pak o odplatu za Taťuldu). Dvojka k tomu přidala teenagerovskou komedii pro holky, ale ubrala na citací scén a hudby z počinů, které jsou všeobecně známé.
U Vaughna a Wadlowa pramení humor z parodické nadsázky žánrových schémat (Čurák sestaví tým z padouchů pojmenovaných podle největších národnostních a rasových stereotypů; Zabíjačka zkouší zapadnout hraním úlohy tzv. "Mean Girl"). Millar ale zachází dál, k zesměšnění a ukázání, že tahle to v reálu nefunguje, ačkoliv si jeho "hrdinové" myslí úplný opak (Čurák prochází výcvikem po vzoru Bruce Wayna, aby zjistil, že nejdůležitějsí není tvrdá dřina, ale peníze; Zabíječčina stylizace do "Mean Girl" je hned odmítnuta šikanátorkami, protože přerod z ošklivého káčátka na bílou labuť zabírá jenom ve fikci).

Filmové pokračování se nejvíc soustředí na vývoj Zabíjačky, jíž dopřeje dosáhnout úspěšného cíle v osobní (první pusa) i profesní rovině ("dráha" maskovaného strážce), což je ale v rozporu s obrázkovou předlohou, kde se nejprve dá najevo, že šťastné konce jsou v těžké době ve fikčních vyprávěních třeba, aby se následně pravidlo happy endů porušilo (Zabíjačka ve vězení). A opět, pokud u Millara bylo schéma v poslední době tak populárních marveláckých a DC týmovek zlikvidováno, u Wadlowa si Věčná spravedlnost, jak si okostýmování superhrdinové říkají, podá po úspěšném zátahu na padouchy ruce.
Proces adaptace: formální strategie

Pro Millara je příznačné, že začíná flashforwardem (zábleskem budoucího dění - chycení Nářeza a Taťuldy; bitva na Times Square) a sešity zakončuje cliffhangerem (otevřeným závěrem v bodě zvratu - např. přizabitým hrdinou; setkáním s týmem), čímž nutí čtenáře nepřestávat číst. Zároveň ho nabádá k pozornosti, když mu důležité informace zatajuje, aby poté překvapil zvratem (identita Zuřivce, jak se to má s Taťuldou). A vyžívá se ve vyprávění s ne úplně spolehlivým zprostředkovatelem dění, protagonistou Davem/Nářezem, jenž sebeuvědoměle dává najevo svou znalost (ne)psaných pouček i různých typů vyprávění.
U Vaughna a Wadlowa jsou ovšem protagonisté hned tři (Dave/Nářez, Mindy/Zabíjačka, Chris D´Amico, Zuřivec-Čurák). Z výše jmenovaného je zachováno pouze vyprávění mimo obraz, které je v jedničce oproti předloze méně důsledné ve své nespolehlivosti a ve dvojce zastává už jenom rámující funkci spojující úvodní a závěrečnou montáž.
S na

Kick-Ass 2 má ještě o něco komplikovanější systém, když v první čtvrthodině od sebe oddělí Davea a Mindy a poté následujících 45 minut pracuje s třemi samostatnými bloky, z nichž dva se spojí přesně v 60. minutě (spoiler free: moment, kdy se Zuřivec ukáže být Čurákem). V prvním bloku se Dave/Nářez stane členem týmu, paralelně k tomu si Chris/Zuřivec začne svůj tým sestavovat, zatímco Mindy se snaží vzdát své identity Zabíjačky a od všeho se distancuje. Vývojový vzorec dvou postav, Mindy a Chrise, je přitom převzat ze spin-offu Hit-Girl. K tomu, aby mohlo dojít setkání všech tří, se ale dvojka musí neelegantně uchýlit k zužitkovávání volných motivů z prvních dvou aktů (prokecnutí vedlejší postavy kamaráda). Rozpadá se tak víc než jednička, která je ale zase z hlediska stylu méně soudržná (komiksová vsuvka, přechody mezi různými médii, odlišně inscenované akční sekvence) než její o poznání realističtější pokračování.
Epilog
