Podobně jako Match Point - Hra osudu je variací na Americkou tragédii Theodora Dreisera, hlavní dějová linie nejnovějšího filmu kopíruje slavnou klasickou tragédii Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice touha. Jde o určitou adaptaci, která stejnou měrou příběh oslavuje, jako adaptuje, a přenáší do jiné doby i prostředí. Jasmíniny slzy jsou hloubková studie charakteru, nitra jedné ženy a zároveň určité formy rozbujelého životního stylu. Podobně jako Williamsova Blanche Dubios i Jasmine (Cate Blanchett) opouští po finančním a psychickém krachu svůj domov a známý svět a hledá útočiště u své sestry. Místo toho, aby zde nalezla kýžený klid a oporu, Jasmine se – podobně jako Blanche zejména svým vlastním přičiněním – ocitá ve spirále, která vede k definitivnímu rozpadu její osobnosti. Další společné rysy s Williamsovou předlohou lze najít i v postavě Jasmininy sestry Ginger (Sally Hawkins) a jejího přítele Chiliho (Bobby Cannavale). Jasmine životním stylem své sestry opovrhuje, jakkoli sama o svůj vlastní vinou přišla. Chili je zrcadlovým odrazem Stanleyho Kowalského a animozita mezi ním a Jasmine si v ničem nezadá s třenicemi mezi Blanche a Stanleym v původním Williamsově příběhu. Největší problém Jasmine spočívá v tom, že touží po tom, aby ostatní zapomněli na její minulost, v níž ztroskotala nejenom ona sama, ale způsobila i krach svých nejbližších.
Zároveň není schopná na své „lepší dny“ zapomenout a přála by si, aby ti druzí sdíleli její vzpomínky na zašlý lesk a slávu. Nejpodstatnějším tématem Jasmíniných slz ale není osobní pád individuality. Na příběhu jedné ženy se Woody Allen snaží ukázat, že nevědět není to samé jako věci úmyslně ignorovat a že minulost nás prostě někdy dostihne, ať se snažíme, jak chceme. Že mezi sny a realitou občas není rozdíl, ale když se tato propast rozevře, dokáže být zničující. To vytváří neřešitelné pnutí, s nímž si není schopná poradit především samotná Jasmine.
Woody Allen však nevytvořil pouhou adaptaci, v níž by původní drama přenesl do filmu. Jasmine je sice moderní verzí Blanche, nicméně má v sobě mnoho z allenových ženských postav a to především z Annie Hall. Zatímco hrdinka stejnojmenného filmu „jen“ tápe, Jasminin život a životní styl je narušený do takové míry, že už se s tím zřejmě nikdy nebude schopná vyrovnat. Herecký výkon Cate Blanchett, která má mimochodem s rolí Blanche bohaté zkušenosti z divadelních dramatizací, je strhující a hypnotický. Na jedné straně využívá komediální potenciál allenovských neurotických hrdinů a hrdinek, na druhé straně dokáže prokreslit Jasmininy světlé chvíle i propady se všemi nuancemi velmi civilně, lidsky a s neuvěřitelnou intenzitou.Formálně je celý příběh poskládaný z pravidelných prostřihů mezi trpkou realitou současnosti a sladkou – jakkoli vynucenou – nevědomostí minulosti. Právě tento jednoduchý způsob střídání přítomnosti a retrospektivy umožňuje Woodymu Allenovi, aby budoval pozvolný psychický pád postavy, která je stále méně schopná čelit aktuálním problémům a propadá se do vzpomínek, které si notně idealizuje. Díky tomuto přístupu se Allenovi podařilo uzavřít celý příběh překvapivou pointou, která – jednou divákem viděna – staví celý Jasminin příběh do jiného světla.
Jasmíniny slzy se ve všech směrech odlišují od posledních snímků Woodyho Allena. Postavy jsou komplexnější a mnohem více prokreslené, cynismus a skepse převládají nad parodií a komikou. Míra sebeklamu, v němž se jednotlivé postavy pohybují, je rozsáhlejší a závažnější. Stručně řečeno, je to drama, u kterého se divák bude více zamýšlet než smát – jakkoli ke smíchu bude mít stále příležitost. Je to nová podoba allenovských studií lidských charakterů, která už možná není tak úsměvná, ale rozhodně stojí za pozornost.
