Do kouzelného světa Narnie se tento rok vydává mladší polovina sourozenců Pevensieových (Lucka, Edmund) a do obrazu s plachetnicí je společně s nimi spláchnut i otravný bratranec Eustace. Plachetnice se ukáže být lodí krále Kaspiana, který hledá sedm ztracených lordů Narnie, a v jeho posádce nechybí komická mluvící myš z minulých dílů. Film však není ani tak o hledání lordů, jako spíš o sbírání sedmi magických mečů, jež mohou zničit zelenou mlhu ohrožující jeden ostrov. A patrně i zachránit celý svět, či tak něco. Letošní rok už osudovými sedmičkami trochu nudí (Relikvie smrti, Scott Pilgrim), ale obviňovat Narnii z kopírování Pottera je nesmyslné; Rowlingová svou četbu Lewise nezapře, stejně tak jako Lewis nezapře opisování od Tolkiena. Narnie má inspiračních zdrojů spoustu, omílání zavedených témat je pro pohádky i hrdinské eposy stejně přirozené jako to, že se problémy řeší samy od sebe či zásahem vyšší moci (Alsan). K Narnii vždy patřila náboženská agitka, která naštěstí není tak vlezlá jako v dílech předchozích. Přesto je pro mě obliba Lewise mimo křesťanské komunity nepochopitelná. Sindibádovská výprava po moři je relativně zábavná, kamenem úrazu jsou její hrdinové a nefunkční kombinace podružných dobrodružství a motivů. Stále se něco děje, něco se hledá, někam se jezdí, ale nikdy se vlastně pořádně neví proč. Stejné je to i s třetí dimenzí, která ve filmu je a nic nepřináší ( = doporučuju návštěvu normální projekce). Samoúčelnost všeho je po hodině trochu ubíjející, smrtelně vážné repliky z úst hrdinů neznějí důvěryhodně, ačkoliv v podobně jednoduchém Nekonečném příběhu fungují. Ten, jako například Avatar, dokáže nalákat na svůj svět. Universum Narnie je nudné, přestože jeho hrdinové brázdí moře, navštíví neviditelný dům, setkají se s podivnými obyvateli ostrova, bojují s mořským hadem a doplují na konec světa. Nejradikálnější posun oproti minulým částem je ve scénáři - odvaha měnit knižní předlohu je rozhodně krok dobrým směrem (třetí díly ság jsou na toto očividně ideální). Druhá věc, která člověka praští do očí, je zkrouhnutý rozpočet (rozdíl mezi 140ti milióny v 3D a 225ti nelze na tricích přehlédnout). Kniha je souborem malých dobrodružství na cestě lodí, filmové zpracování se jí odvážně (a populisticky) pokusilo dát smysl, ale epizodní roztříštěnost putování stále převažuje. Do děje se promítají i knižní nešvary, ve kterých životní moudra pronášejí jedenáctileté děti, a ač se tvůrci snaží symbolice vyhýbat, některé scény vyvolávají silný zvracecí reflex. Ty výchovné obzvlášť. Neschopný Adamson byl vystřídán zručným Michaelem Aptedem a s čistým svědomím lze říci, že Jitřní poutník je koukatelný bez újmy, což je krok kupředu. Společně s faktem, že otravní sourozenci a myš jsou pro další díly pasé, dává Apted naději, že čtyřka nejen vznikne, ale bude i dobrá. Eustace (Will Poulter) zůstane do dalšího pokračování a ačkoliv je polovinu filmu natlačený do maximálně otravné spratkoidní role, jedná se o zatím herecky nejtalentovanější dítě, co vkročilo do Narnie. Přestože negativa stále převažují a nezájem o závěrečné rozuzlení nabourává jen touha konečně odejít z kina, člověk má pocit, že takto by to šlo. Poutník více připomíná záplavu odfláknutých fantasy po boomu Pána prstenů než soběstačný film, ale troufám si vidět budoucnost růžově. Na Silver Chair se vlastně i těším.