Režisér Ole Christian Madsen je u nás znám především posledními snímky Setkání v Praze či Plamen a Citron. Filmy, které jsou intimním vztahovým dramatem, či naopak velkolepým dobovým kolosem, převážně fungovaly, zapůsobily a působily, i když nikdy se nejednalo o zcela originální režii či osobitý a nový pohled na dané téma. Zhlédnutí jeho dřívějšího, pět let starého počinu Nordkraft (Síla Severu), může být potvrzením režisérovy snahy se nezaškatulkovat, snahy si vyzkoušet různé žánry a rozpočty, anebo spíše vypočítavou snahou natočit, co je zrovna v kurzu, co se žádá. Nordkraft je naprosto levně blbý a zbytečný film. Režisér, kameraman i skladatel hudby moc dlouho koukali na Aronofskyho Requiem za sen, četli o Guyi Ritchiem, slyšeli o Magnolii a Trainspottingu. Hranice mezi tím volně se inspirovat a kopírovat je smazána. Tři příběhy o drogově závislých lidech. Jedna troska přenáší drogy, ale zároveň chce cítit lásku. Další je intelektuál a feťák, který kvůli lásce chce přestat. Poslední z nich je už dávno čistý, ale je tak moc moc těžké do toho znovu nespadnout. Ano, i on je zamilovaný. Příběhová linie je hmatatelné klišé, nezajímavé, neoriginální. Scénář plný nelogických scén a obrazů. Nevíte, proč začali, proč do toho spadli, tudíž sledujete hrdiny, kteří se svoji vlastní vinou potácí na dně. Je to film o závislosti, nejenom o té drogové, ale i lidské, o závislosti ruky, doteku. Je to nudné jako život feťáka. Nuda v tom, jak je to všechno neuvěřitelné, levné, předvídatelné. Vidíte policejní zátah na drogovou pouliční párty, ale vše to působí tak lacině, fingovaně, zapálené popelnice to spraví, zpomalíme to a pak zabereme štěkajícího psa. Objeví se na plátně chlapík se zjizvenou tváří a vy mátě prožívat jeho bolest a ponížení, utrpení, které si musel odžít, když vyplaval na hořící vodní hladinu. Ale ten make-up je k smíchu. Jde po mostě samozřejmě s kufry plných peněz, ale symbolicky je vyhodí do vody, v tu chvíli jde po mostě jejich vlastník. Zmlátí ho v továrně před zraky několika spolupracovníků, kteří nic neudělají. Bere si dávku a vám je jasné, že se za chvíli buď začne klepat on, nebo kamera. Detail rozšířených očních zornic, detaily drog, injekční stříkačka v ruce. Zrychlené nebe, zrychlené pohyby lidí. Kameram Matthew Libatique si na těchto záběrech, precizně komponovaných, inteligentně svícených, vytvořil jméno. Vše bylo koncepčně propojené a promyšlené. Ve snímku Nordkraft je to jen prázdnost obsahu a přesahu, jenž se musí zakrývat a přehušťovat neustále prověřenými efekty. Hojnost doggicamu (kamera přikurtovaná k tělu herce) je až bolestivě ubíjející. Mohlo by se též napsat, že film je plný dobré hudby. Film je ale jen zaplněn hudbou. Některé skladby textem komentují stavy hrdinů, některé jen vytváří atmosféru, některé se i třikrát opakují. Hudební skladatel přirozeně vycházel z Clinta Mansella.

Snímek drží nad vodou několik vtipných scén, chvilkově dramatických momentů (plážové popravení psů, odvážné otevřené zobrazení sexu, dívka ve žlutém) a herecké výkony několika neokoukaných herců. Film jako celek měl však objet jen pár dánských filmových festivalů a zůstat doma. Opravdu není potřeba kopírovat něco, co je stejně o několik tříd výše, a ještě nepřidat nic vlastního, spoléhat jen na to, že se jedná o skandinávskou odpověď na tématicky podobné filmy. Poznámka: Film Nordkraft byl promítán v rámci festivalu Severský filmový podzim 2010.