Pamatujete si ještě, jak fotbalový klub z Drnovic kráčel spanile v devadesátých letech první fotbalovou ligou? Jak to dvoutisícová moravská víska dotáhla před deseti lety až na třetí místo, postavila stadion až pro devět a půl tisíce lidí a bojovala v evropských pohárech, aby velmi záhy upadla do finančních problémů a o pět let později zcela zkrachovala? Ať už ano, či ne, Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace vám poodhalí roušku pravdy o tom, jak to tenkrát bylo. O fotbal tu v tomto případě ale až tolik nejde. Na smutném drnovickém příkladu režisér Radim Procházka ukazuje, jaké poměry byly v naší společnosti koncem osmdesátých a v průběhu devadesátých let a co všechno bylo v té době díky tehdejším unikátním podmínkám možné a dnes už prý není. (Za deset let stejně uvidíme, že je to možné pořád, akorát třeba trochu jinak.) Dojde i na v současnosti tak známé firmy, jako je Pitr nebo Mrázek, a jiné podnikavce, které na osud drnovického klubu měly zřejmý dopad, a podrobný rozbor některých prapodivných praktik, díky kterým se oni a spol dostali na vrchol mafiánského žebříčku a stali se hvězdami tunelování. Dokument oslovuje celou řadu lidí, od bývalé starostky Drnovic, přes filozofy, ekonomy až po současné hráče znovuzaloženého drnovického mančaftu. Názor, který je nám prakticky od všech předkládán, je poněkud jednostranný. Je ale klidně možné, že daná problematika je natolik jednoznačná, že protinázor by byl slyšet pouze od přímých aktérů zdejších machinací, kteří se odmítli zúčastnit. Názory některých oslovených ekonomů a filozofů mi přišly opravdu sebevědomě nabubřelé, jakoby ani nechtěli připustit, že by se mohli mýlit. V příběhu hraje klíčovou roli Jan Gottvald, bývalý šéf Drnovic, objeví se však jen jako umělý triceratops při návštěvě dinoparku poblíž vesnice, což je fór související s metaforou Cesty do pravěku, která se promítla i do názvu. Má to být odkaz na Karla Zemana, který je párkrát fajn, ale prostřihy na řvoucí umělohmotné dinosaury nás provází po celou dobu a brzy to začne být trochu otravné, stejně jako na začátku působivě pompézní hudba. Film je do kin uváděn ve formátu 16:9, ale ani si toho nevšimnete, protože tak devadesát procent stopáže vidíte v malém neostrém obdélníčku 4:3. Důvod je mi neznámý. Bohužel i díky tomu dokument působí trochu jako takový standardní díl Na vlastní oči a i přes svou relativní krátkost a závažnost, mě ke konci již dost omrzel. Jak soustavným opakováním některých záběrů, které měly být vtipné, tak i tím, že snímek opakuje několik obecně známých faktů. Neměl jsem pocit, že by se dokumentu Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace podařilo problematiku pojmout nějak jinak než jen jako útržkovou retrospektivu s aktuálními komentáři, ačkoliv rozhodně nechci říct, že by titul neměl svoji hodnotu. Třeba odvážná pointa se světovou hospodářskou krizí je opravdu zdařilá, i když pravděpodobně trochu střelená. Před samotným filmem je také promítán i starší režisérův krátký televizní snímek Náš první hospodář, který zobrazuje Václava Klause, jak řídí v Polabí kombajn a jak ho tamní domorodci uctívají a společně zpívají Ach synku, synku. Je to poněkud strašidelná a zdlouhavá podívaná, které by slušel komentář Petra Čtvrtníčka. Krátký film má evokovat odkaz komunistických i prvorepublikových prezidentů, kromě toho, že Klause staví poněkud jednoduše do lehce znevažující polohy. Daleko vtipnější je však porovnání s následujícím dokumentem o Drnovicích, který by bez přičinění Václava Klause možná ani nebylo potřeba vytvářet.