Největší z Čechů ukazuje těžkou cestu režiséra v krizi, který po neúspěchu s vlastním projektem dostává šanci od velké firmy natočit film o českých rekordmanech a přiblížit tak jejich příběhy široké veřejnosti. Herecké výkony a stejně tak dialogy ze Sedláčkova pera jednoznačně baví. Netlačí na pilu a daří se mu vytvořit bezpočet vtipných situací a hlášek tak, že se velmi přesně trefuje do vkusu českému divákovi. Ovšem nutno podotknout, že hlavně tomu méně náročnému. Herecké obsazení se celkem povedlo. Jiří Vyorálek (Muži v říji, Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště) si svou roli kameramana vyloženě užívá, Simoně Babčákové (Děti noci, Nestyda) i Jaroslavu Pleslovi (Muži v říji, Pravidla lži) role sednou. Mimochodem, právě poslední jmenovaný Roberta Sedláčka v mnohém připomíná, přestože film prý autobiografický není. Horší to je ale se zvukařkou a zároveň studentkou FAMU Johanou Švarcovou, která mezi své kolegy nezapadá. Asi jako každá jiná nezajímavá herečka mezi přirozenými a charismatickými herci. Přes zábavu, jakou film nabízí, je ale evidentní velká absence příběhu. Sedláček jako by se nemohl rozhodnout, jestli chtěl natočit dokument, film o filmu, dokument o dokumentu nebo normální film. Zajímaví rekordmané tak spíše vyplňují mezery, které mohly divákovi více přiblížit jednotlivé postavy a najít v sestřihu humorných situací o něco hlubší pointu. Odhalí nám sice něco ze soukromí kameramana Rudolfa, poodkryje vztah producentky a režiséra, přesto se příběh neposouvá. Zvlášť ve druhé polovině filmu je těch podivných vesničanů až příliš a tam, kde by divák očekával zajímavý konec, přicházejí další a další obyvatelé Pelhřimova se svými rekordy. Film navíc působí nedotaženě. Psovi s dlouhýma ušima se zasmějete, po chvíli ale začnou všechny ty rekordy působit maloměšťácky, hloupě a hlavně zbytečně. Přesto se daří spoustu nudných situací zachraňovat - například ve chvíli, kdy se na scéně objevuje výborný Marek Taclík a ve své roli stárnoucího skinheada exceluje v pití piva pod vodou nebo Igor Chmela jako opravdu svérázný vazač slámy, jenž svůj koníček považuje za osudové poslání. Za zmínku také stojí černý humor z domova důchodců a Pleslova úsměvná otázka: "Těšíš se na stáří?" Skvělí herci obecně zvedají kvalitu filmu hlavně ve scénách, kde mluví (a hrají) spolu navzájem. Ať již v hospodě, v posteli nebo při natáčení v přírodě. Přesto však sled vtipných scének nefunguje dohromady jako celovečerní film, ale mnohem lépe by se vyjímal v televizi za deštivého nedělního odpoledne. A za zmínku stojí i kromě zmiňovaných dialogů také vhodně zvolená hudba Tomáše Kympla, která sedí a výborně funguje. Boduje také Agentura Dobrý den, kterou představuje hlavně Igor Bareš, jemuž role ochránce a propagátora lidských osudů padne skvěle. O něco zbytečnější se mi zdá naopak "hvězdné hostování" Ani Geislerové, jejíž role je takovým podivným úvodem k rockerskému řádění opilého kameramana. Ale pořád platí jedno: to, jak se Sedláček rozhodl vykreslit své kolegy z branže, je nápad vtipný a povedený. Samozřejmě hlavně díky výše zmíněným hercům a jejich výkonům. Sedláček ukazuje, jak to u nás funguje s financováním filmů, satiricky poodkrývá zákulisí toho, kde se peníze shánějí a co musíte dělat, když už máte nějakého sponzora. A taky jak je těžké nacpat každého do reklamního trička. Snad právě proto, že grantovou komisí ministerstva kultury jeho film neprošel. A možná i to je jedna z věcí, která film poněkud shazuje. Rovina zkrachovalého režiséra by mohla být poněkud povznesenější a nestavět film do poselství o tom, jak to mají chudáci umělci těžké. Největší z Čechů nebude největším českým filmem, přesto neurazí a spíš pobaví. A příště se možná budeme moci těšit na Jiřího Čunka a jeho kauzu, jestliže se tentokrát nějaké peníze najdou.