Díky častým televizním reprízám jste možná viděli životopisný film o Joan Crawford Drahá maminko podle neblaze proslulých memoárů její dcery Christine. Pokud se vám způsob, jakým ve filmu Faye Dunaway zpodobnila slavnou divu, zdál groteskní a přehnaný, je načase porovnat ho s originálem, a to nejlépe ve filmu, na který Drahá maminko mnohokát výslovně odkazuje. Williamu Castleovi se ve filmu Strait-Jacket (Svěrací kazajka) podařilo obhájit staromódně přepjaté herectví Joan Crawford jako součást charakterizace postavy. Obsadil ji totiž do role pomatené vražedkyně. Dejte pozor na Lucy, rozseká vás na kusy Scenárista Robert Bloch se velmi volně inspiroval skutečnou vražednou historií z konce 19. století. Jistá Lizzie Borden ze státu Massachusetts tehdy zavraždila oba své rodiče sekerou a záhy se stala součástí mytologie městských legend, předmětem konspiračních teorií, jakož i námětem drastických pouťových morytátů. V tomto duchu je stylizovaný i začátek Strait-Jacket. Retrospektivní sekvenci před úvodními titulky otevírá dryáčnický řev kamelota o senzačním článku: "Zvláštní vydání! Šílená vražedkyně Lucy Harbin byla zbavena svéprávnosti!" Načež analogicky k pouťovým obrázkům vidíme celou drastickou událost jako němý film s voiceoverem. Lucy Harbin, atraktivní žena před třicítkou (osmapadesátiletá Joan Crawford) vystupuje z vlaku. Vrátila se dřív z jakési cesty mimo město a míří rovnou domů, na farmu, kde žije s milujícím manželem a tříletou dcerou Carol. V ložnici ovšem najde muže spát po boku mladší ženy. Otřesena jeho nevěrou, Lucy se vypotácí na dvůr a chce utéct. Vtom zahlédne sekeru zaťatou do špalku a blýskne se jí v očích. Popadnout topůrko, vběhnout zpátky do domu a ztrestat cizoložníky je otázkou vteřin. Joan Crawford by si sotvakdy pomyslela, že nejikoničtějším momentem její padesátileté filmové kariéry se stane právě scéna, v níž se šíleným šklebem seká lidem hlavy před očima tříletého dítěte. Sekvence končí náměsíčným záběrem na Lucy, nepříčetně vřískající ve svěrací kazajce, že je nevinná. Během titulků uběhne dvacet let. Dospělá Carol (Diane Baker) matce dávno odpustila a s napětím očekává její propuštění ze sanatoria pro duševně nemocné. Teď, když je matka zdravá a bude s ní a příbuznými žít na klidné a tiché farmě, jistě se vše urovná a nastane rodinné štěstí, po kterém všichni svorně touží. Jenže ideály jsou jedna věc a realita druhá. Z Lucy udělal blázinec rozechvělou bělovlasou trosku, která se bojí výčitek své dcery, posměchu sousedů i vlastního stínu. Carol má dobré důvody pomoci matce dát se do pořádku. Ráda by se vdala za dědice mlékárenského impéria a jeho snobští rodiče chtějí poznat matku nevěsty. Aby Lucy získala ztracené sebevědomí, vyrazí s Carol na nákupy, oblékne a nalíčí se jako zamlada, dokonce si pořídí tmavou paruku a začne sama sobě nalhávat, že uplynulých dvacet let nikdy neexistovalo. Když ji navštíví její psychiatr a zapochybuje o tom, zda byla léčba úspěšně dokončena, na farmě se začne pohřešovat sekera... Co se vlastně stalo s Joan Crawford "Od autora Psycha, režiséra Homicidalu a hvězdy Co se vlastně stalo s Baby Jane?!" hlásal s pýchou dobový trailer. O prvních snímcích byla řeč v předešlém Stroji času, třetí si zaslouží alespoň stručné připomenutí. Režisér Robert Aldrich uvedl v roce 1962 do kin nízkorozpočtový psychologický thriller, v němž poprvé a naposledy stály společně před kamerou dvě z nejzářivějších hvězd zlaté hollywoodské éry Joan Crawford a Bette Davis. Groteskní thriller o sesterské rivalitě se stal nečekaným hitem a obě zdánlivě odepsané herečky po padesátce díky němu zažily oslnivý comeback. Baby Jane inspirovala v následující dekádě řadu dalších tvůrců a dala vzniknout žánru, jemuž se někdy říká psycho-biddy, jindy haghorror nebo hagsploitation a vůbec nejčastěji grande dame guignol. Cyklus rozkročený mezi hororem a černou komedií dal mnoha dřívějším předním krasavicím příležitost zahrát si po letech znovu hlavní role - tentokrát ovšem role stárnoucích pomatených žen s vražednými sklony. I když si tento žánr vyzkoušely mezi jinými i Shelley Winters, Debbie Reynolds, Olivia de Havilland nebo Tallulah Bankhead, jeho věčně soupeřícími královnami příznačně zůstaly Bette Davis a Joan Crawford. Podnikavý William Castle brzy zavětřil nový trend. Baby Jane údajně viděl sedmnáctkrát a v krátkém sledu za sebou sám natočil tři grande dame guignoly, z nichž jednoznačně nejlepší je ten první. Zprvu ani nedoufal, že by mohl pro hlavní roli získat znovuzrozenou Joan Crawford. Když jí nakonec scénář nabídl, takticky zamlčel, že chtěl původně obsadit divadelní herečku Grayson Hall (která dala přednost filmování Noci s leguánem) a po jejím odmítnutí Joan Blondell (jí zase zabránila v natáčení vážná autonehoda). Na jednom hollywoodském večírku se tedy osmělil pokleknout k nohám Joan Crawford a prohlásit, že v jeho novém filmu může hrát jedině ona. Herečka nehnula brvou, zapálila si cigaretu a tiše poslouchala. Castle jí přirozeně neřekl: "Budete hrát šílenou starou psychopatku, která rozsekala dva lidi na kaši, strávila dvacet let v blázinci a teď se převléká za mladici." Diplomaticky příběh prezentoval jako drama ženy, která si hledá cestu k odcizené dceři, a s odhalením podrobností nepospíchal. Crawford ostatně zajímalo něco jiného. Podezíravě se zeptala: "Kolik je té matce let?" "Táhne jí na šedesát," odpověděl režisér. "Je to čtyřicátnice," opravila ho osmapadesátiletá diva, "jinak bych ji přece nemohla hrát." William Castle gentlemansky přistoupil na tuto drobnou změnu i na řadu dalších a zásadnějších, které si Joan vymínila. Trvala například na připsání scény, ve které Lucy flirtuje s dceřiným nastávajícím. Tato situace není ve filmu nijak zdůvodněna - Lucy se ve většině ostatních scén potácí mezi kajícnou provinilostí a hysterickým amokem, v obou případech ve jménu štěstí své dcery. Není tedy pravděpodobné, že by před Carol sváděla jejího snoubence. Všechny situace s mírně řečeno zralou Joan, předstírající mládí a svěžest, film paradoxně obohacují o další, režisérem možná nezamýšlený odstín hrůzy. Crawford si také vyžádala, aby postavy ve filmu pily Pepsi colu (byla vdovou po prezidentovi společnosti Pepsi a neoficiální mediální tváří této limonády) a bez režisérova svolení dokonce obsadila viceprezidenta Pepsi Mitchella Coxe do role Lucyina psychiatra. Herečka Anne Helm, původně vybraná Castlem pro roli Carol, byla na poslední chvíli nahrazena Diane Baker, když Joan usoudila, že Anne je příliš fyzicky atraktivní. I nadbytečná a bezděčně komická poslední scéna filmu, v níž Lucy melodramaticky vysvětluje předchozí události, je výsledkem jejího vetovacího práva - diváci přijdou do kina kvůli ní, argumentovala, a musí to být ona, koho budou mít v paměti, až budou z kina odcházet. William Castle byl možná tak trochu egomaniak, ale především to byl dobrý obchodník. Popřel tedy svou přirozenost, Strait-Jacket tentokrát propagoval v první řadě jako "film Joan Crawford" a sebe zmiňoval na druhém místě. Když splnil všechny hereččiny podmínky, Joan se na oplátku ráda stala největším gimmickem jeho kariéry. Souhlasila s osobní účastí na velkolepém turné od jednoho kina ke druhému, a protože počátkem 60. let rozhodně nebylo běžné vidět filmové hvězdy in natura, divácký zájem byl tímto trikem předem zaručen. Konec gimmicků? Bohužel to byl také poslední výrazný úspěch William Castlea. Další dva pokusy o grande dame guignol byly výrazně slabší. Ve filmu Viděla jsem, co jsi udělal se znovu objevila Joan Crawford, ve filmu The Night Walker bývalí manželé Barbara Stanwyck a Robert Taylor. Oba filmy trpěly stejnými neduhy - náměty nestačily na celovečerní stopáž, charaktery doplácely na mělkou psychologii a na křečovité obsazení byvších hvězd jen pro vnější efekt. Gimmicky se omrzely, Castle unavil a po dramatické produkci filmu Rosemary má děťátko (studio do projektu investovalo výslovně pod podmínkou, že ho Castle bude pouze produkovat, ale ne režírovat) se nervově zhroutil. V polovině 70. let znovu nabral síly (režie hororu o němém loutkoherci Shanks, produkce thrilleru se samovzněcujícími se šváby Bug), sepsal autobiografickou knihu Step Right Up! I'm Gonna Scare The Pants Off America a nečekaně zemřel na infarkt. Smrtí jeho kariéra překvapivě neskončila. V den 33. výročí svého skonu začal William Castle komunikovat se svými fanoušky prostřednictvím internetu a loni vydal román The Prayer, který napsal na onom světě. Tak to alespoň tvrdí jeho dcera Terry Castle. Zdá se, že talent pro gimmicky zůstal v rodině.

Originální trailer filmu Strait-Jacket