Maďarský režisér Kornél Mundruczó na sebe upozornil již několika filmy, třeba Šťastnými dny nebo Deltou, avšak do českých kin se dostává jako první teprve Projekt Frankenstein. Opět uplatňuje své obvyklé výrazové postupy, zejména dlouhé nehnuté záběry, tentokrát i z jedoucího auta - kamera bývá usazena v kabině jakoby na místě spolujezdce a obhlíží jak prostředí, kolem něhož se projíždí, tak řidiče či další případné pasažéry. Kameraman Mátyás Erdély navozuje rozměr nepřipraveného snímání, které není uměle dosvětlováno, jak se ukazuje hlavně na detailech tváří, které částečně tonou ve stínu, zatímco zbytek osvětluje přirozené, zvenčí dopadající světlo. Obraz - potažmo celý příběh - zůstává důsledně nezúčastněný, jen jakoby z povzdálí registruje odehrávající se dění. Jeho protagonistou je zprvu režisér (hraje ho sám Mundruczó), jenž se chystá vybírat neherce vhodného pro chystaný film, ale posléze se pozornost upíná na mladíka (Rudolf Frecska), zjevně citově zploštělého a bezcitného, schopného bez zábran i vraždit. Nedostatek lásky z něho vytvořil monstrum, novodobého Frankensteina. Nejprve mlčky uškrtí dívku, která s ním měla na režisérův pokyn sehrát "sváděcí" scénku... Pozvolna vyplouvá na povrch, že mládenec zřejmě uprchl z dětského domova (je mu sedmnáct let), kam ho zřejmě odložila vlastní matka (věrohodně zestárlá Lili Monoriová jí vtiskla unavenost dlouhodobým živořením) opuštěná tehdy mladičkým milencem, jímž se ukáže být právě onen režisér. Hoch do matčiny rodiny, která obývá byt ve zdevastovaném, již vyprázdněném činžovním domě, vnáší neklid, z dočasných skrýší odchází, aby se vzápětí vracel. Počíná si pánovitě a diktuje podmínky, za nichž je ochoten odejít navždy. Avšak konflikt se znenadání zauzlí a jeho řešením nakonec není ani to, že jej režisér odváží autem do úkrytu v hloubi zasněžených rakouských hor. Frankensteinův projekt se totiž odehrává v zimním období, v čase Vánoc, jejichž svátečnost se však vytrácí (jak nasvědčuje zacházení se stromkem) - i ustavičné sněžení, které zaplňuje většinu vyprávění, se mění v ornamentální prvek, v bělostnou plochu, na níž nehybně spočívá matčino z výše svržené tělo nebo havarované auto. Kamera se v jediném záběru odpichuje od kolmého pohledu do světlíku, aby pozvolna vzhlédla vzhůru a zachytila postavy stojící na ochozech. Stejně jako ve svých předchozích filmech ani nyní Mundruczó nesoudí, nezkoumá vinu, toliko konstatuje osudové souběhy náhod. Jednotlivé postavy jsou netečně nahlížené (a zdůrazněna je právě obyčejnost a všednost, a to i ve scénách filmových zkoušek, kdy režisér po uchazečích žádá, aby se na povel rozplakali). Záměrně své protagonisty zbavuje svědomí i vůle, zločinné skutky je ponechávají v klidu, jednají - zejména mladík - jako kdyby k žádným nedošlo. Naprostá rezignace na jakékoli emoční oslovení však vede ke zdlouhavosti, k odvíjení příběhu zcela neživotného, ba vypreparovaného, jehož modelový rozměr je sice zřetelný, ale současně sporný, protože s sebou nenese žádnou výpověď, zůstává lhostejný a nezúčastněný stejně jako ke zkáze směřující hlavní hrdinové. Jediné, co z tohoto filmu vane, je nepřívětivý, odlidštěný chlad.