Za horizontem: Teherán je hlavní město Íránu

Kromě hrané sekce tematicky zaměřené na ženy v íránské kinematografii první ročník Festivalu íránských filmů divákům nabídl i dokumentární sekci s názvem Teherán, jejímž cílem bylo v rámci dvou filmových bloků přiblížit společensko-politický kontext země. Její součástí byl kromě jiného slavný krátkometrážní dokument Teherán je hlavní město Íránu (1966) Kamrana Shirdela o každodenním životě obyvatel chudinských čtvrtí v jižní části íránského hlavního města. Kamran Shirdel (nar. 1939) je jedním z průkopníků sociálního dokumentu a Nového íránského filmu vůbec. V jeho tvorbě se silně odrážejí vlivy italského neorealismu, které počátkem šedesátých let absorboval během svých studií na prestižní římské filmové akademii Centro Sperimentale di Cinematografia. Zde jeho uvažování o filmu výrazně ovlivnili Roberto Rossellini či Pier Paolo Pasolini (jako asistent režie Shirdel dokonce spolupracoval s Johnem Hustonem na jeho snímku Bible, který se tehdy natáčel v Itálii). Jak Shirdel sám zmiňuje ve francouzském televizním dokumentu z roku 2007 L'Iran: une révolution cinématographique (Iran: A Cinematographic Revolution), po dokončení studií jej tehdejší íránský ministr kultury pověřil, aby natočil sérii krátkých filmů oslavujících modernizaci Íránu. Režisér úkol přijal, nicméně jeho osobní pohled na rodnou zemi se razantně neslučoval s ministrovými představami. Shirdel ve svých snímcích reflektoval odvrácenou stranu ekonomického rozvoje země zmítané sociální nespravedlností, čímž se logicky dostal do sporu s vladními představiteli. Teherán je hlavní město Íránu byl obdobně jako jeho v témže roce vznikající dokument o osudech íránských prostitutek Qaleh (The Women's Quarter, 1966) zakázán ještě předtím, než jej tvůrce vůbec stihl dokončit. Stejný osud potkal i pravděpodobně nejlepší režisérův snímek An shab ke barun amad (The Night It Rained, 1967) o vesnickém chlapci, který hrdinsky zabránil vlakovému neštěstí, v němž Shirdel karikuje vystupování úředníků a očitých svědků komentujících pravděpodobně smyšlený heroický čin. Film byl zabaven a zakázán ihned po dokončení a Shirdel byl nadobro vyloučen z ministerstva. Nicméně sedm let poté slavil úspěch na teheránském Mezinárodním filmovém festivalu, kde získal hlavní cenu, aby byl po revoluci v roce 1979 opět zakázán. Stejně jako v ostatních jmenovaných snímcích Shirdel v Teherán je hlavní město Íránu staví do ostrého kontrastu oficiální pravdy z úředních dokumentů a skutečnou realitu z teheránských ulic. Pro režiséra typické výjevy ze školních tříd, kde učitelé žákům přednášejí slova o velkoleposti Íránu, jsou obvykle konfrontovány s neutěšenými obrazy bídy. Žáci v lavicích přepisují diktát o velkých továrnách nabízejících nespočet pracovních příležitostí, zatímco zástupy lidí bez domova se prohrabují smetišti v naději, že najdou něco, z čeho by ten den mohli přežít. Možná je škoda, že se organizátorům pražského Festivalu íránských filmů nepodařilo uvést všechny Shirdelovy dlouhá léta zakazované krátké snímky z druhé poloviny šedesátých let, které se v poslední dekádě těší přízni na řadě filmových přehlídek po celém světě. Osobnost Kamrana Shirdela je českému publiku prakticky neznámá, a to i přes jeho nesporný význam nejen v rámcí íránské kinematografie, ale na poli světového dokumentu obecně. Uvedení dokumentu Teherán je hlavní město Íránu v kontextu režisérových ostatních, tematicky příbuzných snímků by bezesporu přidalo na intenzitě diváckého zážitku. Snad mu dramaturgie festivalu po úspěchu letošního ročníku dá prostor i příští rok.