Režiséra Tomáše Houšku dosud známe hlavně jako scenáristu Vorlova filmu Gympl, ale prý se má jednat o osobnost vskutku renesančních rozměrů - věnoval se pedagogické práci, hudbě a též spisovatelství. Měl by být rovněž autorem dvou celovečerních filmů Dárek a Blood Age, u nichž však není zřejmé, že vůbec existují, každopádně do kin se dostává teprve jeho další snímek Labyrint (dokončený 2012, avšak psalo se o něm, například v časopisu Reflex, už před čtyřmi roky). Labyrint se dlouho tváří jako dílko vyprávějící o hledání zlověstného pokladu, a tudíž provázené ponurou mysteriózností, podepřenou dávnými legendami, odkazy na Bibli a talmud. V rovině převažujícího prostředí pak toto zakotvená zosobňuje spleť podzemních chodeb, do nichž se hrdinové příběhu opakovaně spouští, aby je prozkoumali. Ocitáme se tak v tematické blízkosti jiného podobně pojednaného filmu (a rovněž televizního seriálu) Maharal, dokonce včetně "návodné" knihy Cesta světla, v Maharalu označené latinským názvem, kdežto v Labyrintu hebrejským. Nad labyrintem chodeb se navíc tyčí neméně tajemný dům, v němž se prý ztráceli a stále ztrácejí lidé, jako kdyby se kamsi beze stopy propadli. Ani to ovšem není nic objevného, přítomnost "prokletých" domů patří také k oblíbeným strašidelným atributům, z poslední doby a z domácí produkce připomenu aspoň Herzův horor T.M.A. nebo Kohoutovo Oko ve zdi. Téma pátrání se opírá o prověřené postupy: hrdinové náruživě listují starými tisky, obkreslují dávné mapy a porovnávají se současným stavem zaznamenávaných míst, hledí na tajemné předměty, které vzápětí mizí z jejich dosahu - zde se jedná o letitý, jakoby náhrobní kámen, který dělníci vynesli ze sklepních sutin, ve skutečnosti možná i vchodové dveře k neznámým světům. K tomu si ještě připočítejme obskurní satanskou sektu, scházející se v podzemí, podivnou bytost s dlouhými vražednými drápy, která se několikrát mihne před kamerou, a stranou nelze ponechat ani další chtivé zájemce, toužící se zmocnit tajemství, do něhož pozvolna zabředává příležitostná reportérka Renata (Lucie Vondráčková) i její přátelé (Jan Zadražil, Martin Zbrožek, Mary Coronado). Renata se svými kamarády - včetně exotické cizinky - tak vnikají do labyrintu podzemních chodeb, aby v závěrečné veledlouhé sekvenci v nich zabloudili a byli tam jeden po druhém vyvražďováni. Tím se Houška přiklání k dalšímu filmovému podžánru, ale aniž bych chtěl nějak naznačit finální rozuzlení, musím upozornit, že leckteré znepokojivé náznaky nadpřirozena jsou pouhými mimikry zcela odlišných událostí, zajisté stejně hrůzných, jako kdyby je páchaly skutečné ďábelské síly. Film si tak pohrává s divákem, jehož ustavičně drží v nejistotě, neboť nic nemusí být tím, co jsme si ochotni domýšlet. Základní režisérovou ctižádostí bylo vybuzování napětí, v tomto případě navíc notně klaustrofobního, neboť vyprávění se posléze uzavírá do stísňujících, úzkých chodeb, kterými se skupinka stále unavenějších a bezradnějších průzkumníků prodírá. Ve vyhrocených, psychicky zátěžových situacích se navíc vybarvují povahy jednotlivých účastníků, kupříkladu Renata se ukáže být svárlivou a sobeckou, nehodlá se s nikým o senzační zjištění dělit, zatímco jiní se chovají vstřícněji a ohleduplněji. A snad příliš neprozradím, když uvedu, že souběžně rozvíjeným motivem je pokládání bytelného betonového překladu starých podlah, kde se skrýval i vstup do podzemí, a tudíž narůstající hrozba, že v hledači zůstanou chodbách uvězněni navždy... Bohužel výsledný film, prozrazující fanouškovské zaujetí zvolenou látkou i obeznámenost s jejími filmovými podobami, vypovídá o možná ambiciózních úmyslech, ale veskrze ochotnickém režisérově umu, když nakonec převáží výrazová nemohoucnost a zní prýštící směšnost veškerého počínání, počínaje scenáristickým nárysem, kde zejména dialogy odrazují svou toporností, a konče inscenačním ztvárněním, do něhož se vkrádá únavně popisná monotónnost - právě ta spolehlivě ničí, jak se ukazuje zejména v labyrintu chodeb, jakýkoli vzruch.

Český trailer filmu Labyrint S tím souvisí i selhávání herecké složky - herci toliko mechanicky přeříkávají své repliky, loutkovitě se pohybují, neschopni stvořit věrohodnější figuru. O Vondráčkové to platí dvojnásob... Labyrint tudíž řadím mezi promarněné šance: poukazuje na meze Houškovova talentu, který zjevně nepřesáhne rozměr snaživého diletantství.