Režisér Oskar Roehler, inspirován knihou Friedricha Knilliho, se věnuje osudům herce Ferdinanda Mariana (1902 - 1946), proslaveného hlavně pověstným antisemitským pamfletem Veita Harlana Žid Süss (1940). Marian, jenž navzdory pochybám, ba chabému odmítání podlehl Goebbelsovu nátlaku, aby roli přijal, se tak ocitá ve stále mučivějších výčitkách svědomí. Zvláště když může sledovat až zlověstné propagandistické působení filmu na často uniformované publikum, v němž rozněcuje protižidovské vášně. Uvědomil si, že snaha polidštit titulního hrdinu, hrabivého a bezohledného finančního poradce würtemberského vévody v 18. století, a zbavit jej tupě karikujících rysů totiž nevedla k soucitu s ním, ale naopak k ještě většímu odporu vůči němu. Podobně jako Mefisto se také tento snímek pokouší zobecnit vyprávěný příběh tím, že se prvotní realitou nechává toliko inspirovat, aby ve volně smyšlených motivech i postavách co nejvíce vyostřil dilemata Marianových osudů. Tak například Marianova manželka neměla ani částečný židovský původ, ani nezahynula v koncentračním táboře, jak tvrdí film, smyšlenkou je nejspíš i židovský Marianův kolega herec, jenž nad ním posléze vynáší opovržlivý odsudek, lze pochybovat, že by měl Marian, když pracoval v Praze, nějaké pletky s jakousi českou herečkou jménem Vlasta (vidíme ji s ním i po válce v rozvráceném Německu!). A zjevně smyšlené je rovněž, že by se film (není zjevné, proč by se šňůra představení s Marianovou povinnou účastí podnikala právě po Polsku!) promítal pro budoucí dozorce dokonce v blízkosti právě budované Osvětimi, která v té době už naplno fungovala. Také příliš nesouhlasí, že by Marián dokonce klesl až k vystupování v zábavních podnicích, jak film naznačuje. Jeho filmová kariéra pokračovala dál, hrál jak ve filmech propagandistických (Ohm Krüger), tak ve filmech ryze zábavných a únikových. Nevadí ani tak, že Marian zažívá neuvěřitelné náhody, když se zcela náhodně (!) setkává s lidmi, jejichž přítomnost mu připomíná vlastní slabost - ať již je to bývalá služebná, která si v Polsku zabírá židovské majetky, nebo navrátivší se židovský herec, s nímž se kdysi přátelil. Spornější je inscenační a zejména vypravěčská úroveň, která nedokáže oslovit, tím méně strhnout, a předkládá jakési oživlé leporelo popisných výjevů. Právě v této neosobní upachtěnosti nacházím zásadní rozdíl s Mefistem, který uhrančivě vylíčil nezadržitelně roztočenou spirálu zaprodání. Dialogy, zejména ty, které evokují zdánlivou všednost, jsou psány neobratně, ba proto i směšně - mám na mysli třeba průběžně vkládané Moserovy prosby o záchranu ženy židovky (což je v dané podobě také smyšlené). Tobias Moretti, dosud se uplatnivší v podřadných televizních projektech typu Komisaře Rexe, v roli Mariana (a vzhledově jej docela připomíná) vcelku věrohodně postihuje rozpoložení za běžných okolností jistě slušného a vstřícného člověka, jenž v sobě nenalezne dost odvahy, aby se opakovaně vzepřel Goebbelsovu naléhání. Pak už následuje hledání výmluv, únik do sexuálních výstřelků a věčné zpíjení. Nepotkáme jej jinak než potácivého, zbaveného zábran a s lahví v ruce. Marianovým protihráčem je ministr Goebbels (Moritz Bleibtreu mu není příliš podobný, nejvíce jej připomene kulháním), ztělesněný s velkou dávkou nadsázky jako šantánový manipulátor, jenž střídá neomalené lichotky se řvavým nátlakem - paradoxně jen tehdy, když se uchýlí k rámusivému křiku provázenému vzrušenou gestikulací roztočených paží, postihuje cosi z hrůzně omamné Goebbelsovy osobnosti. Málo přesvědčivé, jednou výrazově unylé (režisér Harlan), jindy ploše šaržovité (zneuznaný komik Hans Moser či udávající služka, která se přehrabuje v domácích písemnostech), jsou i vedlejší postavy, mihotající se příběhem jak v bizarním komparsu.

Důležitým středobodem příběhu je samotné natáčení Žida Süsse, ačkoli vícero ukázek z již hotového díla (pro film znovu inscenovaných) nabízejí až jednotlivá představení. Předváděné výňatky poskytují vcelku postačující orientaci, postihují dějové zákruty od počátku do konečného rozuzlení, často s přihlédnutím k právě aktuálnímu dění. Některé motivy hraničí se zbytečnou schválností - třeba uvedení na festivalu v Benátkách jako by získávalo své opodstatnění až finálním Goebbelsovým vtípkem, že o filmu pochvalně napsal i jakýsi italský kritik se jménem do budoucna určitě nepřehlédnutelným - Michelangelo Antonioni. (To je mimochodem pravda, obdivná recenze vyšla v Il Corriere Padano 6. září 1940, den po uvedení na festivalu.) Velkou část vyprávění však zabírají události, bohužel natočené dosti neobratně, ba ochotnicky, které následovaly po uvedení Žida Süsse a které naznačují zkrachovalou Marianovu existenci. Ve stále nevěrohodnějších grimasách jej sužuje jak bezmoc, tak vědomí, že nebyl schopen zachránit ani svou ženu, zahynuvší v koncentráku. Vizuální pojetí, jaké filmu vtiskl kameraman Carl-Friedrich Koschnick, je podivně rozplizlé, zbavené ostřejších kontur a také přispívá k rozpačitému dojmu, jaký celý projekt zanechává. Ani hudba Martina Todsharowa, rozeznívající se v uzlových okamžicích naprosto popisně k dunivému pochodovému crescendu, nepatří k pamětihodným položkám.