Hned úvodní titulek nového českého filmu Hranaři není právě optimistický: sděluje, že hranaři jsou ti vlivní lidé, kteří se pohybují na samé hraně zákona, a dokážou je zneškodnit pouze jiní hranaři. Debutující režisér Tomáš Zelenka se tu zakousl do náročného sousta: v příběhu sepsaném Otou Klempířem a Josefem Hubáčkem rozehrál složité, často až vražednické vztahy prolínající podnikatelskou sféru s podsvětím i politickými špičkami, zde zastoupené skupinkou lobbistů. Vidina snadného zisku přehlušuje jakékoli zábrany, v tomto prostředí se totiž žádné ohledy nepěstují. Hranaři ukazují, jak se na společném kolbišti ocitají různé pochybné existence, ať již se kdysi živily jako veksláci nebo prošly výcvikem ruských tajných služeb, ale nyní se dopracovaly k bohatství i vlivu. A hájení zájmů od počátku provázejí mrtví. V tomto ohledu film do jisté míry připomíná televizní seriál Expozitura, avšak schází mu její reportážní, dokumentarizující poloha, byť se o ni snaží připojením jak vysvětlujících jmenovek ke každé z důležitých postav, tak označením jednotlivých červencových dnů letošního (!) roku coby upřesňující časové datace. Aktuálnost příběhu tak měla dosáhnout maximálního stupně. Zelenka se dopracoval jedině ke scénograficky exkluzivnímu ztvárnění prostor, v nichž se příběh odehrává, a mondénní kresbě zejména ženských postav, jejichž dialogy se textově i mluvou aktérů mnohdy ocitají na pokraji zjevně nezamýšlené sebeparodie (viz zářný příklad s odkazem na Mladou frontu Dnes). Režisér zjevně ví, co by chtěl postihnout, avšak konkrétní ztvárnění vázne a propadá se ke směšnosti, k laciné karikatuře zbohatlíků i křiváků. Na inscenačním řešení vadí jeho vyumělkovanost, korunovaná neživotnou hereckou stylizací, která hraničí s přeháněným ochotničením. Řekněme, že ještě Saša Rašilov nebo Miroslav Etzler coby ústřední protagonisté, šéf bezpečnostní agentury a podnikatel ve stavebnictví, vypadávají z přiměřenosti méně nežli takový Jiří Langmajer či Martin Dejdar, kteří sklouzli k vyslovenému gestickému i verbálnímu pitvoření, nebo Vilma Cibulková s Kateřinou Brožovou, zcela neschopné se oprostit od seriálovité bezbarvosti. Přitom Zelenka vnějškově napodobuje akční styl amerických thrillerů i s jejich rozkmitáním, také souběžně nastoluje dění na rozličných místech, doslova od Prahy po Moskvu. Hranaři si pohrávají se spikleneckými teoriemi, podle nichž může být člověk vlastně kdekoli nepřetržitě sledován, ať již skrze síť pouličních kamer (a to ještě nepadne žádná zmínka o tolik oblíbených vesmírných satelitech) nebo přes mobilní telefony, které si protagonisté s oblibou rozebírají, aby dali najevo, že nic potajmu nesledují - a ani sami nemohou být sledováni. Ostatně kradmé umísťování odposlouchávacích zařízení se zdá být oblíbenou kratochvílí našich politických i podnikatelských špiček. Semelou se tu jak mediální vlivy, tak přítomnost tajemného Američana (Jan Tříska), v jehož rukou se sbíhají informace o dění v tuzemském kmotrovském zákulisí. Hranaři patří mezi díla se zajisté chvályhodnými úmysly, ale jejich prabídným ztvárněním - jako kdyby ožily ostře profilované (i v použití rádoby značkových kostýmů) komiksové postavičky, procházející od jednoho vražednického střetu k dalšímu. Přispívá k tomu kamera Karla Fairaisla promyšleně proplouvající prostorem i agresivně vtíravá hudba Zdenka Merty. Jenže falešná výlučnost takto vylíčených (nejen) podnikatelských struktur, kde lidský život ztrácí cenu, pohřbívá jakoukoli snahu představit zejména hlavní figury takříkajíc v polidštěném průzoru, se starostmi o rodinu a své nejbližší.

Originální teaser filmu Hranaři Proto uniká to nejcennější, totiž každodennost a všednost takto vedené existence, vytrácí se postižení mechanismu korupce a pokrytectví i ve vazbě na politické strany, jak to kdysi brilantně předvedl Francesco Rosi v dramatu Ruce nad městem. Zůstal toliko nablýskaný zevnějšek, překrývající právě módní akční klišé.