To nejhorší, co vás v životě může potkat, je chaos, a tomu je potřeba se vší silou bránit. Tak nějak zní motto hlavního hrdiny sympatické, lehce dojímavé, místy kapku dramatičtější komedie. Frank Allen má chaos pod kontrolou. Všechno si plánuje, sepisuje seznamy věcí, které chce každý den udělat, prostě ví jak na věc. Doma má krásnou milující ženu a roztomilou dceru, živí se přednášením o time managementu, což ho zjevně naplňuje a baví. Je jasné, že klid v hrdinově duši ani životě dlouho nevydrží. Něco se musí stát. Stačí málo. Manželka mu původně z legrace posune hodiny omylem o deset minut dopředu, což vyústí v sérii událostí / náhod / nehod, na jejímž konci leží Frank opuštěný a zoufalý v zaplivaném hotelu, lije do sebe whisky, hulí jako fabrika a myslí na sebevraždu. Ještě že má nejlepšího kámoše, nebo ne? Příběh Teorie chaosu je zjevně vystavěn na ústřední tezi, kterou chce demonstrovat, a v tom je jeho kouzlo i slabina. Jestliže se má hrdinův život podělat během pár hodin, je potřeba zvýšeného počtu ne úplně nejpravděpodobnějších dějových zvratů nakupených během krátkého časového úseku a donutit občas lidi, aby se nechovali zrovna racionálně. Kdo nepřistoupí na tuhle hru, film si nemá šanci užít. Na druhou stranu život občas přináší i mnohem podivnější příběhy. Další fáze Frankova příběhu je ta nejzajímavější, ale bohužel ji tvůrci strašně rychle opouštějí ve prospěch naplnění předem dané teze. Hrdina si v zoufalství totiž rozhodne plnit všechna životní přání ve stylu "napíšu si všechny nesplněné sny na kartičky a budu okamžitě dělat to, co si vylosuju". Nesmírně nosný nápad by vystačil na zápletku celého filmu, který by diváka donutil zauvažovat nad svými přáními a tužbami, respektive tím, jak by mu jejich splnění mohlo změnit, případně zlepšit život. A nemuselo by vůbec jít o druhou Americkou krásu. Škoda, že závěrečná půlhodina se zvrhne v jednoznačné rozřešení, kde láska a tolerance zvítězí nad chaosem. Je jasné, že každý potřebuje nějaký pevný bod, jistotu, ke které se může v těžké chvíli opřít, na druhou stranu zvolené vyvrcholení je bližší spíš klišé romantických komedií než reálnému životu. Ve výsledku tak stačilo, aby se nad sebou všichni zamysleli a byli na sebe hodní.

Ale dost rýpání, i chválit je třeba. Na film většinou televizního režiséra Marcose Siegy se totiž dívá moc příjemně a většina výtek vás napadá až zpětně. Přes všechny chyby ve vás nejspíš vyvolá příjemně nostalgickou hloubavou náladu, podpořenou citlivě zvoleným soundtrackem a sympatickým obsazením. Nechápu, proč hezoun Ryan Reynolds ještě pořád není skutečnou hvězdou. I když mu asi nikdy neodpustím, že si ho vzala za muže božská Scarlett Johansson, musím uznat, že dokáže vnést charisma a sympatie i do poněkud něpříjemně obsesivní postavy, jakou seznamy a lístečky posedlý Frank určitě je. Už teď se těším na jeho hitchcockovskou novinku Buried. Stewart Townsend a Emily Mortimer jako zbývající vrcholy trojuhelníku Frankova života skvěle doplňují sice nehvězdné, ale velmi dobře fungující obsazení. Teorie chaosu není dokonalá, ale pokud se vám trefí do nálady, je šance, že ve vás něco zanechá. Třeba potřebu zkusit si napsat všechny svoje nerealizované tužby na kartičky a začít je jednu po druhé plnit. To by určitě nebylo málo. TECHNICKÁ SPECIFIKACE
Zvuk: Dolby Digital 5.1 (angličtina, čeština)
Titulky: české
Obraz: 16:9; 1.85:1