Po třech filmech, o nichž jsme psali v uplynulých týdnech, je zřejmé, že herečka Gene Tierney zanechala nesmazatelnou stopu zejména ve filmu noir (černém filmu). V jeho zlaté éře, 40. letech, ale zažil rozmach i žánr dnes méně známý, v mnoha směrech protichůdný, a proto příznačně nazývaný film blanc (bílý film). Krátce před tím, než se režisér Joseph L. Mankiewicz vepsal do historie oscarovými filmy Dopis třem manželkám a Vše o Evě, natočil ve vší tichosti jeden z nejlepších filmů blanc všech dob, The Ghost And Mrs. Muir. A jak jinak, Gene Tierney měla tu čest hrát v něm jednu z titulních rolí, tentokrát po boku Rexe Harrisona Necelý rok po smrti svého manžela, londýnského architekta, učiní mladá vdova Lucy Muir (Gene Tierney) překvapivé rozhodnutí. Poprvé v životě, který až dosud přizpůsobovala nejprve rodičům, později manželovi a aktuálně své tchyni a švagrové, se postaví na vlastní nohy, přetrhne pupeční šňůru a spolu s dcerou a služebnou se přestěhuje do domu na venkově. Ano, ví, že ve viktoriánské Anglii je v podobných případech zvykem stát se vdovou na plný úvazek, ale ne, tentokrát se nebude ohlížet na citové vydírání příbuzných. Ani na varování realitního agenta, že v přímořské nemovitosti, kterou si vybrala, prokazatelně straší. Duch dřívějšího majitele, námořního kapitána Gregga (Rex Harrison), zde podle místní legendy spáchal sebevraždu a nesnese v domě, který sám postavil, živou duši. Podařilo se mu vyštvat už tři nájemníky, a postrašit tuto paničku z města by přece měla být pro starého mořského vlka hračka. Na Lucy ale jeho staré triky neplatí. Mladá žena a mrtvý muž se po počátečním souboji o domovské právo sblíží natolik, že když se Lucy ocitne ve finanční tísni a musí zvážit alternativu vystěhování, kapitán jí navrhne, aby literárně zpracovala jeho šťavnaté paměti, které zaživa nestačil napsat, a potřebné prostředky získala jejich prodejem. A právě u nakladatele se hrdinka setká se třetím vrcholem milostného trojúhelníku. Bohorovný muž s úsměvem baziliška (nádherně slizký George Sanders) sice pod dobráckým pseudonymem Strýček Neddy píše dětské bestsellery, mladé kolegyni ale činí návrhy, které by nejednu matku jeho mladých čtenářů nepochybně šokovaly. Lucy Muir stojí před druhou šancí svého života. Je lepší navázat vztah s očividně problematickým mužem z masa a kostí, nebo zůstat věrná platonickému ideálu kapitána Gregga a odsoudit se k doživotní askezi? The Ghost And Mrs. Muir bývá ve filmových databázích štítkován matoucí kombinací žánrových nálepek. Je to fantasy? Romantická komedie? Mysteriózní drama? To všechno jsou jen velmi přibližná a neobratná pojmenování pro kombinaci všeho, co lze sjednotit právě termínem film blanc. Pro žánr, kam spadají také filmy jako Život je krásný, Otázka života a smrti a desítky dalších, je příznačné, že připouští existenci paralelního fantastického světa a vysílá z něj někdy Boha, jindy Ďábla, nejčastěji anděla a v našem případě ducha, aby zasáhl do citového života nešťastných smrtelníků a příznivě jej ovlivnil. Zatímco film noir operuje se smrtí jako osudovou tečkou za konflikty postav nebo naopak roznětkou budoucích konfliktů, motivovaných žárlivostí, touhou po pomstě, osobním obohacení nebo dosažení mimosoudní spravedlnosti, film blanc zpochybňuje smrt jako definitivní konec. Je jen příslovečným odchodem na druhý břeh, odkud se zemřelí buď vracejí nebo na něm přinejmenším čekají na své blízké. Postavy těchto filmů zhusta dostávají příležitost napravit už odžité chyby (Záhadný pan Jordan), setkat se s osudovou láskou žijící v jiné časové dimenzi (Portrait Of Jennie) nebo prostřednictvím nadpřirozené síly urovnat své světské trable (Biskupova žena). Zdánlivě bezvýchodně tragické příběhy získávají smířlivě pozitivní vyznění díky víře ve světlo na konci tunelu. Přestože rodokmen žánru nebo cyklu (jak je komu libo) filmu blanc sahá od němých filmů Fritze Langa až třeba k letošní Půlnoci v Paříži Woodyho Allena, početně nejbohatším obdobím mu logicky byla čtyřicátá léta minulého století. Druhá světová válka přinesla divákům mnoho osobních ztrát a filmy tohoto druhu jim pomáhaly se s nimi vyrovnat. Mystickou romanci mladé vdovy a mrtvého muže by bylo možné a snadné číst jako Mankiewiczovu kondolenci válečným vdovám. Kdyby to celé nebylo ještě složitější... Řekněte sami - kdybyste byli scenáristy a dostali zadání ukonejšit válečné pozůstalé tušené v publiku budoucího filmu blanc, pravděpodobně byste postavě Lucy umožnili setkání se zemřelým manželem. Ne tak Philip Dunne, adaptující literární předlohu. Kapitánův duch je ve všech smyslech postavou z jiného světa, než jaký Lucy Muir dosud znala, a s jejím manželem (kterého, jak sama přizná, nikdy nemilovala) nemá zhola nic společného. Kapitán Gregg představuje vytouženou alternativu, které by Lucy dala přednost, kdyby se v životě směla rozhodnout jinak, nebo přesněji řečeno - kdyby za sebe nenechala rozhodovat jiné. Některé kritiky tato skutečnost vedla k poněkud divoké interpretaci filmu jako feministického manifestu, v němž Lucy představuje ideál emancipované ženy, která se vzepře nadvládě mužského světa a zaplatí za své rozhodnutí životem v osamění, neboť románek s mluvící ektoplazmou přirozeně není možný. V jednom dávám tomuto výkladu zapravdu - i já vnímám Mankiewiczův film spíše jako symbolický příběh o seberealizaci a vnitřním rozvoji než jako pouhou romanci. Duch kapitána Gregga může být docela dobře kompletním výplodem fantazie Lucy . Hlasem jejího srdce, který polemizuje s racionálním stanoviskem mozku, určeným výchovou a dobovými konvencemi. Kniha, kterou Lucy pod pseudonymem Kapitán X napíše a prodá, ve skutečnosti nemusí být reálným životopisem ducha, ale jejím autorským dílem. Inspirována přímořským prostředím, místními legendami o zemřelém kapitánovi a jeho sugestivním portrétem, dominantou její ložnice, napíše zdánlivě upjatá viktoriánská lady šťavnatý spisek nazvaný Krev a šplouchy. Což by bylo pikantní zvláště ve světle poznání, že za mužským pseudonymem R. A. Dick, který údajně napsal literární předlohu filmu, se také skrývá žena jménem Josephine Leslie. Několikeré vidění filmu mě utvrdilo v tom, že jedno z jeho těžko definovatelných kouzel spočívá právě v podněcování různých vlastních výkladů. Podobně jako v Claytonově hororu Neviňátka je i v příběhu a dialozích Mankiewiczova snímku dostatečné množství vodítek k racionální i nadpřirozené interpretaci a záleží především na vašem založení, ke které možnosti se přikloníte. Při jen trochu jiném úhlu pohledu by příběh Lucy Muir bylo možné chápat jako tragickou historii podobnou osudu slečny Havishamové z Dickensových Nadějných vyhlídek - osud ženy, která se pomátla z citové frustrace a v neprodyšně uzavřeném domě marní desítky let čekáním na návrat dávno mrtvého milence. Je možné, že právě tak záhadnou obyvatelku pobřežního domu vnímají nezainteresovaní kolemjdoucí, a jisté, že ji tak vidí její služebná (typově přesná Edna Best). Ale zatímco Charles Dickens slečnu Havishamovou vnějškově popisuje a komentuje očima jiného hrdiny, Joseph L. Mankiewicz a Philip Dunne nám umožňují spoluprožívat příběh Lucy a vnímat věci z její perspektivy. Citová investice, kterou film od diváků vyžaduje, se bohatě zúročí v jeho nekonvenčním a velmi emocionálním závěru. Nic z toho by nemuselo fungovat při nesprávném obsazení titulních rolí. Akurátně přesná výslovnost a pravítkově rovné držení těla stačí nepočetným kritikům Gene Tierney k názoru, že herečka častěji recitovala text, než prožívala své role. Ve filmu The Ghost And Mrs. Muir ale její projev přispívá k dojmu respektuhodné silné osobnosti, jaký hrdinka vyvolává v divácích i mužských protějšcích, a dokonale naplňuje zadání viktoriánské Angličanky, která se teprve postupně osměluje uvolnit tkanice své šněrovačky. Rex Harrison byl v myslích diváků postupem let poněkud mramorizován jako představitel významných historických postav a upjatých anglických gentlemanů. Mankiewiczův film ho představuje v komediálnějším a romantičtějším světle a dává odpověď na otázku, proč herci dobové obdivovatelky přezdívaly Sexy Rexy. Zřejmě neexistuje jediný text o tomto filmu, který by se odvážil nezmínit se o hudbě Bernarda Herrmanna. Můj článek nebude výjimkou, zvláště proto, že právě soundtrack v kongeniálním spojení s nápaditou prací kameramana Charlese Langa podporuje onen magicky nadpřirozený opar, kterým je film opředen i přes velmi úsporné použití triků. Přízračná, jakoby z mlhy utkaná hudba je na míle vzdálena hitchcockovsky thrillerovým tónům, jež Herrmanna proslavily, není ale o nic méně naléhavá. Na knedlíku v krku, který nepochybně pocítíte v dojemném závěru, má rovnocenný podíl jako oba herci.

Závěrem je dlužno dodat, že v 60. letech se na film (se spornými úspěchy) pokusil navázat stejnojmenný sitcom. Vydržel jen dvě sezony a eliminoval romanticko-melancholickou dimenzi své předlohy ve prospěch situační komiky. V 90. letech se krátce uvažovalo o natočení filmového remaku se Seanem Connerym a Julií Roberts v titulních rolích. Tento záměr se nedočkal realizace, což nakonec jen posiluje jedinečnost originálu.