Robert Sedláček prostě není tvůrce, který by natočil nekomplikovanou sexistickou komedii o pokoušených ženách nebo nadějeplných mužích. Na to je prostě přílišný realista a na to je až příliš veliký solitér. Solitér, jehož filmy nejsou dohladka zbroušené sochy, ale spíše připomínají samorosty plné výčnělků, suků a třísek, které divákovi zvyklému u filmů nemyslet jsou proti mysli. A nechat se za 169 káče hladit proti srsti, to prostě není mainstream. Sedláček režisér a scenárista se navíc zřejmě nikdy nedokáže oprostit od Sedláčka občana, kterému bahno, ve kterém se plácá česká společnost, není lhostejné a cítí potřebu se k němu vyjádřit. A přestože se občas dopustí zjednodušení a tendenčního pesimistického pohledu pohybujícího se na pokraji pasti nihilismu, je jeho odvaha "nastavovat současnosti zrcadlo" nesmírně cenná a obdivuhodná, neboť se jí s ohledem na strach o nízkou návštěvnost většina jeho filmařských kolegů zbaběle vyhýbá. Svým způsobem se pak v jeho snímcích promítá i jeho nesebejistá tvůrčí duše. Po kritikou jednoznačně pozitivně a diváky jednoznačně odmítavě přijatém drogovém thrilleru Pravidla lži a obdobně přijaté satiře Muži v říji se rozhodl postěžovat si filmem a Největší z Čechů tak byl o režisérovi, který marně shání peníze na film, a tak přijme nabídku natočit film o rekordmanech všeho druhu, což byl skutečný příběh přetavený do celuloidu. A opět - kritika pěla chválu, divák film obešel nezájmem. Každý tvůrce, který není přesvědčený o své genialitě, a Sedláček mezi takové patří, si nutně musí položit otázku: Co mám sakra dělat, aby na mě lidi konečně začali chodit? Chodí se na komedie, chodí se na filmy o vztazích. A tak tu máme komedii Rodina je základ státu, která je bezesporu tím divácky nejpřívětivějším dílem, které dosud Robert Sedláček natočil. Vypráví příběh bývalého učitele dějepisu, který se souhrou dějinných okolností stal významným bankovním manažerem. Se svou rodinou žije krásný a luxusní život, jenže když vyplují na povrch machinace, které představenstvo banky páše, začne mu hořet půda pod nohama a on posadí celou rodinu do auta a pokusí se s ní před problémy ujet na jižní Moravu. Během útěku před spravedlností však potká spolužáky z vejšky a tváří v tvář jejich nesnobskému a obyčejně lidskému životu začne přehodnocovat vše, na čem dosud stavěl. Na co jsem si popravdě musel trochu zvykat, byla jistá glorifikace ústředního syčáka, ale šlo o prvních pět minut, kdy jsem se napojil na model belmondovsko-delonovských správňáků, na hranici darebáctví, a vše ostatní už jsem poslušně Sedláčkovi zobal z ruky jako hladový holub. A ačkoliv občas z filmu leze konstrukce příběhu jako sláma z bot, vše převyšovala pravdivost každé scény (například skvostná pasáž, kdy otcové rodin osaměle popíjejí) a každého dialogu, jejich přímá a upřímná razantnost a schopnost přesně pojmenovat veškerou uzavřenost, mlčenlivost a lhostejnost současnosti, které jen a jen nahrávají všemu a všem, kdo nás chtějí "ojeb*vat" a kvůli jejich nestoudnosti všem slušným nezbývá než si povzdechnout: "Máme, co jsme si posrali."

Český trailer filmu Rodina je základ státu Proto bych chtěl Robertu Sedláčkovi vzkázat, že mu fandím, a sobě přeju, aby nikdy neztratil tu buldočí odvahu být svůj a nezpronevěřit se umělecky sám sobě. A aby měl kolem sebe producenty, pro které nebude byznys na prvním místě, ale budou chtít dokázat, že za své miliony nechají promlouvat ty, kteří mají co říct.