S filmy Jana Švankmajera (Šílení, Lekce Faust, Otesánek) to má běžný divák hrozně složité. Rozhodně mu nejdou naproti a vyžadují po něm, aby se trošku zamyslel. Techniky, které používá, navíc nesednou každému, takže mnoho lidí jeho filmy rovnou odmítá. Přežít svůj život není v tomhle směru žádnou výjimkou. Jeho hlavním hrdinou je úředník Evžen (Václav Helšus), kterému se v poslední době zdají podivné sny o velmi krásné ženě (Klára Issová). Jelikož se neustále opakují, rozhodne se, že vyhledá odbornou pomoc u psychoanalytičky Holubové (Daniela Bakerová). K jejímu překvapení se ale Evžen nechce svých snů zbavit, on jich chce víc a víc! Když se vše dozví jeho žena (vynikající Zuzana Kronerová), dá mu na vybranou mezi realitou a snem. Evžen si vybírá snový svět a poznává mnoho sám o sobě. Sám Švankmajer označuje Přežít svůj život za psychoanalytickou komedii. Do značné míry se s tím dá souhlasit, nečekejte ale, že se budete smíchy za břicho popadat. Humor není prvoplánový a platí, že čím víc tušíte o psychoanalýze samotné, tím víc se budete smát. Všechny scény v ordinaci doktorky Holubové patří k nejhumornějším částem filmu. Dialogy jsou velmi vtipné, přirozené a nepůsobí nuceně. Nejlepším momentem je ale hned režisérův úvod (jak sám říká předmluva), který je plný ironie, sarkasmu a prozradí, že si umí udělat legraci sám ze sebe. Jak je u Švankmajera zvykem, neobjevuje se tu jen slovní, ale také obrazový humor. Ten samozřejmě vychází z techniky natáčení, kterou klasik naší kinematografie zvolil. Z herců vidíte mnohdy jen hlavu nebo jinou část těla a zbytek je doanimovaný. Ono vůbec těch animací je tu dost a dost a všechny jsou velmi bizarní a šílené (trochu připomínají Terryho Gilliama). Neznalému divákovi bude určitě chvíli trvat, než si na vše zvykne. Výsledek by ale nebyl tak dobrý, kdyby si tvůrce nevybral výborné herce. Václav Helšus v titulní roli je naprosto přesným představitelem, protože skutečně vypadá velmi obyčejně. Vynikající Zuzana Kronerová je mu rovnocennou partnerkou a jejich dlouhé společné soužití jim lze věřit. Neméně skvělá je i Daniela Bakerová. Menší zádrhel nastává u Kláry Issové. Ve spojení s Helšusem vypadá velmi zvláštně, a i když má být jejich vztah velkou nadsázkou, nemůžu se zbavit dojmu, že působí nesourodě a Issová je prostě příliš mladá. A nic na tom nemění ani závěrečná pointa, která tento vztah posouvá zcela jinam. Celý snímek je plný symbolů, nadsázky a kulturních odkazů, které Švankmajer tu jasně, tu skrytě vysvětluje. Právě jejich hledání a odkrývání bude pro mnohé v druhé polovině největší zábavou. Ke konci snímek trošku ztrácí tempo a některé věci se začínají opakovat. Nikdy to ale nesklouzne k nudě, protože když je nejhůř, příběh se přenese do ordinace a rázem opět získává náboj a vtip. A pokud se vám nebude chtít luštit nějaké symboly, můžete být klidní. Obrazová stránka vypadá po celou dobu působivě, takže není problém se pouze bavit pohyblivými obrázky. Jan Švankmajer přesně ví, co chce a dokáže to divákovi předvést. Na jednu stranu je to dobře, protože své příznivce nezklame. Na druhou stranu si ale trošku zavírá dveře před novým publikem. Dáte-li mu šanci, uvidíte jeden z nejlepších českých snímků letošního roku, navíc s velkými a reálnými mezinárodními ambicemi (uvedení na festivalu v Benátkách za velkého aplausu mluví za vše). Rozhodně se pobavíte a možná také zamyslíte nad vlastními sny a životy. A to rozhodně v současné české kinematografii není málo.