Všechno, jen ne další Rychle a zběsile, reagoval jsem na poznámku kamarádky, že podle traileru to vypadá na další testosteronově adrenalinovou jízdu. A vůbec, na ten trailer se radši nedívejte. Síla Drive určitě není v nějakém nečekaném příběhu, ty dvě minuty však prozradí zbytečně mnoho z klíčových scén snímku. Ale popořadě. Úvod vyráží dech. Bezejmenný hrdina příběhu se představuje. Přes den opravář aut, co si občas odskočí jako kaskadér na natáčení filmů, v noci řidič pro zloděje a další lumpy, kteří potřebují přivést na místo činu a zase odvést. Řidič se akce neúčastní, ani u sebe nemá zbraň. Čeká pět minut, ani o vteřinu déle. Je noc. Auto zaparkuje u jakéhosi skladu, zatímco dva zamaskovaní týpci mizí v jeho útrobách. Vteřiny se neskutečně vlečou, Řidič v rádiu slyší policejní hlášení týkající se právě probíhající loupeže. Na místo činu vyráží hlídka. Vrací se jeden z lupičů, ten druhý se zjevně někde zdržel. Mučivé čekání vytáčí diváka k nepříčetnosti. Napětí se nedá skoro vydržet. Druhý lupič konečně doběhl, policie už je ale taky skoro na místě. Řidič za celou dobu skoro nehne brvou a vyráží do nočního L. A., s auty a helikoptérou v zádech... Brilantně natočená, precizně sestříhaná a minimalistickým pulzujícím elektronickým trackem doplněná scéna vás navnadí na film, jehož příběh či jeho všemožné variace už tu byly tisíckrát, ale z důvěrně známých ingrediencí vznikl snímek, který můžete srovnávat s lecčím, ale nikdy to nevystihne jeho podstatu. Nicolas Winding Refn (Bronson, Barbar) získal letos v Cannes cenu za nejlepší režii. Stejně jako třeba Tarantino míchá Dán brak s evropským artem a výsledkem je nejstylovější film od loňského Američana. Podobně jako podceňovaný Corbijnův snímek, ani Drive nefascinuje tím o čem vypráví, ale jak. Archetypální postavy - nemluvný bezejmenný hrdina s párátkem v koutku (dá vzpomenout třeba na Eastwooda v Leoneho dolarové trilogii), křehká sympatická sousedka, užvanění samolibí gangsteři, dobrácký šéf autobazaru, kde hrdina pracuje - znáte, aniž by tvůrci museli složitě zkoumat jejich psychologii či motivace. Někdy vydá pohled za tisíc slov a přesně s tímhle režisér znamenitě pracuje. Vždyť je taky ze severu Evropy. Stejně tak zápletka s nešťastnou loupeží a hrdinova cesta za sebeobětováním nepřekvapí, protože příběh se tak prostě vyvíjet musí. Neúprosně a nekompromisně. Aby se člověk mohl rozepsat podrobně o stylu snímku, potřeboval by ho vidět víckrát. Je to fascinující mix filmů (neo)noir - tematicky spřízněný Řidič Waltera Hilla či Scorseseho Taxikář -, samurajských příběhů, zmíněných spaghetti westernů, melancholických nočních thrillerů Michaela Manna (vzpomněl jsem si hlavně na Zloděje), francouzských kriminálek... Co by dopadlo v rukou méně zkušeného tvůrce jako dort pejska a kočičky tu má díky pevné ruce režiséra s vizí svoje místo. I ten blýskavý hrdinův bomber se škorpionem na zádech, který Řidič neodloží, ani když postupem času nabírá na špíně a krvi, nejspíš není jen estetickým prvkem. Jednak totiž v očích některých diváků přispívá k nadhození otázky hrdinovy sexuality (spolu třeba s pro žánr nezvyklými růžovými titulky a nápisy na plakátech), zároveň odkazuje i na ve filmu citovanou bajku o štírovi a žábě. Je to asi moje wellesovská úchylka, ale významnou roli má i v Mr. Arkadinovi... Hypnoticky pomalé tempo plné vycizelovaných záběrů, časté zpomalovačky - to se od artistnějšího režiséra dalo čekat. Ale který "umělec" vám natočí i dechberoucí automobilovou honičku nebo akční scénu? Jestli mám s něčím problém, tak jsou to explicitní záběry násilí. Chápu jejich funkci v příběhu, ale naznačení může leckdy působit stejně silně jako názorná ukázka. I když těžko říct, jestli je horší vidět krev a kosti nebo "jen" slyšet praskat lebku. Od herců se v téhle podívané především chce, aby z nich prýštilo charisma. Jejich pohledy musí hýřit významy. A tohle zadání plní na jedničku, ať už je to stydlivý drsňák Ryan Gosling, křehká Carey Mulligan nebo třeba proti typu obsazený komik Albert Brooks. Pozoruhodně melancholická atmosféra příběhu je budována nejen díky fascinujícím nočním záběrům na město andělů, ale přispívá k ní i elektronický soundtrack doplněný pečlivě vybranými synthi-popovými písněmi. Nečekané zařazení dojímavé melodie italského filmového hudebního skladatele Rize Ortolaniho Oh My Love (naposlouchat ji můžete zde) ze zapomenutého snímku Addio Zio Tom zase vyvolá vzpomínky na hudební laskominy ve filmech Quentina T.

Český trailer filmu Drive Bez ohledu na komerční úspěch by tohle mohla být pro Refna vstupenka do "velkého" Hollywoodu. Tedy jestli bude chtít. Upřímně by mě zajímalo, co by si dokázal počít s rozpočtem třeba desetkrát větším než bylo třináct milionů dolarů pro Drive. P. S.: Jestli si budete vytvářet žebříček nejlepších filmových scén roku, té z výtahu bude patřit určitě jedno z čelních míst, jestli ne to nejvyšší. Takovýhle přechod z romantiky do brutálního násilí jste totiž asi ještě neviděli.