Když se řekne "hudební terorismus" většina z nás si asi představí Maxim Turbulenc, jak společně s Ivetou Bartošovou vysílají tlakové vlny falešných tónů do prořídlého davu nicnetušících nevinných důchodců, kteří přišli do kotle s vidinou guláše zadarmo, přičemž se domů vracejí hladoví a obtěžkaní předraženými cédéčky s výběry těch největších hitů. To, co u nás bylo dotaženo k dokonalosti a dokonce i legalizováno, je ve Švédsku stále ještě v plenkách. Hudebními teroristy zde nejsou opěvovaní hudební dinosauři, nýbrž undergroundová skupinka mladých kreativních talentovaných muzikantů brojících proti hudebnímu snobismu a všudypřítomnému komerčnímu střednímu proudu. Jejich útoky proti konzumní společnosti spočívají ve fascinujících hudebních výstupech, kde jako koncertní síně slouží operační sál či přepadená banka a nástroji je cokoliv, co je zrovna po ruce, jen ne skutečné muzikantské náčiní. Posluchači jsou zpravidla pouze sami hudebníci a namísto potlesku a děkovačky přichází zběsilý útěk před policií. Podivnou skupinou "neškodných" zločinců se začne zabývat policista Amadeus Warnebring, patologický odpůrce hudby, na kterou se stal alergický už v dětství, kdy vyrůstal v rodině virtuozů a především po boku geniálního mladšího bratra Oscara, nyní světově proslulého dirigenta. Amadeus jde gangu terorizujícímu město akustickými útoky tvrdě po krku, zároveň je způsobem jejich odboje zcela fascinován. Pomalu také začínat propadat kouzlu jedné z členek ansámblu Sanně. Znáte-li devět let starý krátký film Music For One Apartment And Six Drummers, který se stal svého času internetovým hitem, je vám jasné, jakých hudebních výstupů se dočkáte ve Zvuku hluku, za kterým stojí zcela shodní tvůrci. Režisérská a scenáristická dvojice Ola Simonsson a Johannes Stjärne Nilsson opět povolala do služby formaci Six Drummers a pokusili se zopakovat v celovečerní stopáži a na plátnech kin úspěch svého kraťasu, v němž se šestice hudebních "úchylů" vloupá do cizího bytu a začne vyhrávat na všechny typy vybavení. Zvuk hluku se sice setkal se značným ohlasem (o čemž svědčí už fakt, že dorazil i do našich kin), aplaus si nicméně zaslouží jen díky jedinečným hudebním číslům. V jejich případě si opravdu není na co stěžovat, ačkoliv kvalita výstupů má sestupnou tendenci v nepřímé úměře jejich velkoleposti. Osobně jsem si nejvíce užil první neoficiální a ve své jednoduchosti geniální "koncert" s dodávkou a bubeníkem než vrcholná a již trochu přeplácaná čísla s buldozery či finále na drátech vysokého napětí. Kámen úrazu však přichází v podobě nutnosti hudební výstupy nějak poslepovat do fungujícího příběhu. První půlhodinku, kdy se hrdinové představují a dávají dohromady, je ještě vše v nejlepším pořádku a svěží atmosféra je prošpikována řadou povedených vtipů, ale scénář se následně stále více stáčí na stranu policisty Amadea, řeší jeho osobní problémy jako rodinné trable a milostné vzplanutí k nepříteli Sanně. Vytrácí se humor, dostavuje se nuda a klišé a celé to začíná být tak trochu psycho. Ne, že bych se musel za každou cenu smát, ale snímku, kde šestice podivínů v bagrech a buldozerech tříská radlicemi o zem za účelem vytvoření hudebního vystoupení, vážnou notu s vyšším sdělením prostě neuvěříte. Nabízí se tak srovnání s ambiciózním pornofilmem, který se ze všech sil snaží vyplnit pauzy mezi "tím nejdůležitějším" nějakým chytrým a oduševnělým příběhem, neuvědomuje si, že když to není k smíchu, tak to nemá smysl, nikoho to nezajímá a všichni diváci stejně jen čekají na další, mnohem divočejší číslo.

Český trailer filmu Zvuk hluku Zvuk hluku tak zůstal někde na půli cesty. Je to film, který stojí za vidění především kvůli neobyčejným hudebním vložkám, jichž je ale velmi málo a mají kolísavou kvalitu. Hlavní cíl, tedy zviditelnění formace Six Drummers na mezinárodním poli, se ale splnit podařilo...