Po chmurném severském dramatu Submarino se krátce nato čeští distributoři rozhodli zařadit na program českých kin další evropský umělecký počin, který zaujal na letošních evropských filmových festivalech. Na Letní filmovou školu v Uherském hradišti si Bibliotheque Pascal přijel uvést sám nadějný maďarský režisér Szabolcs Hajdu, doposud nejvíc známý snímkem Bílé dlaně. Jakoby se však Szabolcs Hajdu viděl ve starším bardovi maďarského filmu, Bélovi Tarrovi. Alespoň co se týče drobně pohrdavého vztahu k příběhu, který v tomto snímku plní druhořadou úlohu, ačkoliv, na rozdíl od Tarra, se nedá přehlédnout. Dle slov režiséra už byla podobná témata zpracována tisíckrát a velmi snadno v minulosti sklouzávala do klišé. Příběhová kostra tak slouží především jako základní nit, na kterou jsou postupně věšeny kilogramy hravých, především vizuálních, nápadů, které tendence ke klišé zdařile zadupávají. Tahle nit je utkána z několika nesourodých částí, takže snímek působí takřka jako povídkový film, jehož jednotlivé epizodky mají na diváka úplně jiný dopad. Mám takovou žánrovou nevyhraněnost (respektive směsku) celkem rád, ačkoliv zde to působí malinko křečovitě. Je tu část jak z akčního thrilleru, pak je tu komedie, trocha absurdity, gangsterka, drama nebo erotický mysteriózní thriller, a to všechno v obalu podivné road-movie pohádky stavějící na četných surrealistických vložkách, které nepostrádají přirozenost (většinou), efekt překvapení, vtip a krásu. Je jen na divákovi, jestli na tuhle hru přistoupí. Nedá se říct, že by zmíněná nesourodost měla být nějakým zásadním negativem, ačkoliv tak může působit. Zapadá totiž do koncepce filmu, jehož příběh vypráví hlavní hrdinka Mona. Ta se snaží svým pestrým vyprávěním u rumunského úředníka získat zpátky svou dcerku poté, co se stala obětí obchodu s bílým masem a dostala se tak postupně až do Anglie, kde byla zavlečena do ujeté Pascalovy bibliotéky, “literárního“ klubu pro velmi náročné zákazníky. Rozdílnosti jsou tedy odkazem na fakt, že dvacet let od pádu totality stále panují kulturní rozdíly napříč Evropou. Nejde však jen o nesourodost žánrovou, ale i vizuální a hudební. Některé záběry jsou vypiplané do posledního detailu, plné barev, další zase syrové. Hudba hrající během scén ve východní Evropě je typická balkánská muzika říznutá jazzem (nebo tedy spíš typický jazz říznutý balkánskou muzikou) a na západě zase šanson říznutý jazzem bez balkánské muziky, a to je rozdíl! Přesto všechno ale je i čas na nudu, protože to skvělé trvá většinou krátce a to nezajímavé déle. Ačkoliv se může z traileru zdát, že je film neutuchající jízda na horské dráze, není to tak úplně pravda. Problém tedy vidím v nevyváženosti snímku. Vlastně jedna věc vyvážená je, ale ta mě trápí ze všeho nejvíce. Bibliotheque Pascal neví, jestli být bláznivou jízdou vizuální extravagance, která si nebere servítky, nebo zda má být seriózním dramatem o trhu s lidským masem a sondou do problémů společnosti. Osobně preferuji upřednostnění první varianty, neboť souhlasím s režisérem o nadužívání podobného tématu v řadách nejen festivalových filmů. Ono rutinní drama však přesto dostává poměrně hodně prostoru a po namlsání některými scénami jsem se těžko přemáhal k udržení pozornosti, zvlášť když samotní herci (jinak standardní kvality) většinou charismatem zrovna nepřetékají, včetně hlavní postavy ztvárněné Orsolya Török-Illyésovou, která je sice stylová, ale nějaký soucit a sympatie nevzbudí. Jiná káva je to u Andi Vasluiana alias Viorela, který plní v příběhu zásadní roli, ale na plátně se bohužel moc dlouho nezdrží. Další kopanec nastává na závěr filmu, kdy se snímek opět vrací k úředníkovi a převrátí celkové vyznění Bibliotheque Pascal vzhůru nohama a vlastně není úplně jasné, jestli je to vzhůru nohama, nebo hlavou dolů. Divák aby si asi vybral, co je mu milejší. Celkově se však jedná o nevšední snímek, který si zaslouží pozornost zejména pro své krásně ztvárněné snové záběry, hravost, výtečnou imaginaci samotné Pascalovy bibliotéky, některé roztomilé absurditky připomínající tvorbu Roye Anderssona (nepřátelské pohledy na pláži nebo dechový orchestr v Anglii) a žánrovou pestrost. A tohle všechno jsou bonusové prvky jinak vcelku průměrně povedeného dramatu o trhu s lidmi, které ho činí nadprůměrným.