Recenze: Osmdesát dopisů

Je to poměrně vzácný úkaz, ale tahle recenze patrně obsahuje více slov než celý pětasedmdesátiminutový debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů. Na autobiografickém půdorysu rodičovské korespondence vystavěl absolvent FAMU smyslovou katedrálu zvuků a vjemů. Soustředil svoje vzpomínky tehdy čtrnáctiletého hocha a jeho matky do jednoho dne v byrokratické šikaně pozdních osmdesátých let v Československu. Ale pozor, nejedná se o další skanzen plný nánosů symbolů, směšných proslovů, komických trabantů, statečných disidentů a upachtěných estébáků. Kadrnka ve svém intimním prvopočinu rozezněl kafkovskou ozvěnu husákovského socialismu, a protože nepracuje s dobovými reáliemi, je film univerzálně srozumitelný pro diváka ze všech koutů světa. Snad proto, že se výrazně vymyká tradičním českým poloartům, blábolivým intelektuálštinám a hořkým komediím, byl vybrán i na letošní Berlinale. Kadrnka pracuje čistě a úsporně jako sochař, který opracovává vzácný autentický materiál, z nějž osekává cokoli naučeného, zbytečného a teatrálního, je zaníceným minimalistou. Téměř dokumentaristická kamera Braňa Pažitky se zasnívá u dlouhých makrozáběrů na tváře hrdinů, na výraz očí, na styl chůze, chodníky a schody, snad jen v jednom záběru zahlédneme kousek nebe. Otisky paměti ve filmu jsou převážně zvukové a ruchové, rytmizaci děje tvoří kroky, klapot podpatků a vrzání kdysi populárních prestižek, cinkající klíče, jako by se odumírající režim koncentroval do zvuku zavírajících se dveří, na nichž je s vykřičníkem napsáno Neklepat. A přesto na ně každý zaklepe. Posledním zvukem, který matka i syn touží slyšet, aby se mohli vystěhovat za otcem do Anglie, je dopad posledního úředního razítka, které umožní vystěhování. Škoda jen, že do jinak "zvukového" filmu je dvakrát zařazen klasický hudební podkres, který působí mezi všemi těmi ruchy paradoxně o to rušivěji, ale to je vcelku ojedinělé začátečnické klopýtnutí. Nejen vizuálně film posune diváka zpět do roku 1987, jako by byl natočen tam a tehdy, jako by jej točil člověk, který nikdy neviděl MTV a popkulturní montáže na YouTube, naše přítomnost jako by nikdy neexistovala. Výrazně tomu napomáhá ladění do hnědozelené škály, které upomíná na doby, kdy platila bezpečnostní maxima: Z hlav se setnou ty, co přeční. Zato průměrní jsou věční. Koncentrovaná paměť jednoho dne v zemi zavřených dveří je navíc o to působivější, že díky civilním nehercům v hlavních rolích (muzikantka Zuzana Lapčíková coby matka a především neuvěřitelný čistý Martin Pavlus v roli Vaška) působí téměř jako docudrama. Pomalé, monotónní, s opakující se strukturou, ale přesto podivně napínavé a intenzivní. Emoce na plátně jsou naznačeny úsporně, přesto se však jako tenká nit celým dnem vine láska a pevné semknutí oddělené rodiny. Nepřítomný otec je navíc podivně zpřítomnělý a tvůrci (režisér a spoluscenárista Jiří Soukup) využívají rozličné možnosti filmové řeči, aby jeho osobnost na plátně nechyběla. Autobiografičnost zjevně nemusí být jen hystericky emotivní, ale dokáže být promyšlená, atmosférická a hravá. Překvapivě nechybí ani zakutaný humor kořenící z absurdity některých situací a scén, ale opět: nejde o humor typicky tuzemský. Není sice prvoplánový a nepřelomí bránici vejpůl, přesto je tváří v tvář byrokratické mašinerii razítek a formulářů zcela srozumitelný. Osmdesát dopisů je ve své podstatě "impresionistický" film, autor má daleko k racionálním konstruktům a složitému vyprávění. Neortodoxní práce s časem a rytmem například prozrazuje inspiraci Proustem. Vítaná intermezza tvoří autentické dopisy Kadrnkovy matky Heleny, jež píše svému odloučenému muži do Anglie. Vůbec nejzajímavějším rysem debutu je způsob, jakým purista Kadrnka klade osobní (a zprostředkovaně dobovou) paměť na filmový materiál. Využívá zjevně konceptu tzv. flashbulb memory, výjimečně živé paměti ozářené bleskem, která je vůči hlodání času rezistentní. Debut Václava Kadrnky ukazuje, jak si pamatujeme zdánlivě nedůležité detaily jako umakartový vzor, propletence končetin v autobusu, umaštěný ubrus s nepravidelnou skvrnou nebo třeba charakteristický zvuk matčiny chůze. A ve svém království paměťových stop a smyslových otisků je režisér natolik přesvědčivý, že publiku jeho vrstevníků a dříve narozených může film vrátit a oživit jejich vzpomínky. Zároveň ilustruje onen pověstný duch doby i pro nás, kteří si předlistopadové doby pamatujeme spíše z vyprávění starších generací. Osmdesát dopisů v naší zrychlené éře funguje jako (pomalý) stroj času.