Světově uznávaný divadelní scénograf Josef Svoboda (1920 - 2002) dosáhl záviděníhodného postavení: už za komunistického režimu získávaly jeho tuzemské projekty bezvýhradnou podporu (včetně finanční), postupně si vybudoval i mezinárodní věhlas. V časech, kdy málokdo mohl vycestovat do kapitalistické ciziny, on bez potíží křižuje západními státy, kdykoli se zamane. Bez nadsázky se stal zjevným vývozním artiklem - v tom se podobal mistru animace Jiřímu Trnkovi - a sloužil jako hmatatelný doklad toho, jak socialistický stát pečuje o své umělce. Dokument Divadlo Svoboda natočil jeho vnuk Jakub Hejna. Hned na počátku se svěří, že dědečka vlastně neznal - v dětství jej vídal málokdy, protože Svoboda ustavičně cestoval po světě, později už k sobě nenašli cestu ani společnou řeč. Teprve prostřednictvím dokumentu začíná vnuk pátrat, jaký vlastně dědeček byl, ať si již všímá jeho práce, soukromí nebo politického angažmá. Zatímco první dva aspekty zkoumá souběžně a prolíná jimi celé vyprávění, které ozřejmuje jak posedlost prací, tak do značné míry sobecké spoléhání na rodinný (i mimomanželský) servis, třetímu se věnuje až v závěrečných pasážích. Teprve tehdy se dovíme, že Svoboda pragmaticky zůstával členem komunistické strany, protože mu to zajišťovalo výsadní postavení ve svém oboru, ale dlouhé roky fungoval jako agent Státní bezpečnosti. Prý nikomu neublížil a oznamoval toliko podružnosti - jako kdyby jeho umělecký přínos vyvažoval jakékoli lidské selhání. Smířlivě a chápavě se vyjadřují i mnozí jeho spolupracovníci, kteří se s režimem naopak dostali do konfliktu, například dramatik Václav Havel, režisér Otomar Krejča či herec Jan Kačer, zpochybňující stanoviska vnáší snad jen význačný scénograf Jaroslav Malina, jenž naopak neskrývá, že si spolu nijak blízcí nebyli, ani umělecky, ani lidsky. Divadlo Svoboda předkládá členitý a pestrý obraz svého hrdiny, začleňuje záznamy Svobodových promluv i svědectví zanechaná na magnetofonových páscích, spatříme dokonce vzkazy zanechané na kouscích papíru. Z hlubin archivů vytahuje cenné fotografie i filmové záběry divadelních představení - a připomínka olbřímí zrcadlové plochy na jevišti, postupně zdvíhané až do kolmého postavení, tvoří dokonce jakési zarámování celého filmu. Režisér nás zavede i do rozlehlé Svobodovy dílny, kde jsou uloženy všechny scénografické návrhy, kde vznikaly modely jeho prací. A do toku vyprávění znějí úryvky melodií ze známých hudebních děl, na jejichž jevištním ztvárnění se Svoboda podílel. Svoboda jako vyučený truhlář dokázal výchozí náčrty převést do hmotné podoby, dokonce měl zařízené jakési minijeviště včetně osvětlení, kde zkoumal, jak budou fungovat jeho převratné návrhy, zejména složitě rozvržený systém posuvných paravanů a světelných stěn. Důležitým zdrojem informací se přirozeně stávají rozmluvy s jeho spolupracovníky, kolegy, ale také s teoretiky. Zahrnují jak tuzemské osobnosti, tak zahraniční - zejména italské - umělce. Pozvolna vystupuje Svobodovo novátorství v pojetí scény (hlavně u oper), samozřejmě pak v konstrukci polyekranu. Ale jeho význam bývá i přeceňován, vlastně jen jakoby mimochodem padne zmínka, že navazoval na Craiga a Appiu, na meziválečnou avantgardu, na ruské podněty, že ani jeho úvahy o významových proměnách téže rekvizity nejsou objevné, zabýval se jimi Honzl, Brecht i Mejerchold. Občas - ze Svobodových výpovědí i z dalších svědectví - problýskne sebestředné zaujetí a ješitnost. Mnohé rozmluvy ovšem mají značnou dokumentační hodnotu, protože někteří zpovídaní záhy po natáčení zemřeli (Otomar Krejča, Jaromír Pleskot). Režisér tu mimoděk postihl, jak stále přetrvává snaha co nejvíce udržovat ušlechtilý mýtus o Svobodově osobnosti, vždy podmanivé a ochromující vůli oponenta prosazovat odlišný názor. Teprve Václav Havel s rozpaky prozradí, jak se svými spolupracovníky "vyřešil" nevhodné Svobodovo pojetí u jeho hry - drahé scénické vybavení potají roztloukli... Divadlo Svoboda otevírá časté dilema výjimečných talentů v represivních režimech - zaprodat se a tvořit, nebo se nepoddat a zaplatit za to. Pro Svobodu byla tvorba důležitější než cokoli jiného, proto se vyhýbal konfliktům s politickou mocí. Dokument přitom nezaujímá jednoznačné stanovisko, to ponechává na divákovi, aby sám zvážil etický rozměr. Přináší portrét vskutku fascinující (z podobně pojednaných "příbuzenských" pohledů připomenu aspoň Neumannův dokument Dům v Praze o proslulém komunistickém básníku S. K. Neumannovi), ale někdy také zbytečně přeumělkovaný. Vyprávěním se vinoucí motiv Svobodovy busty (uzmuté z Národního divadla), která pózuje snad v každém záběru, je opravdu zbytečný a hračičkovský.