Dokument izraelské režisérky Yael Hersonski Shtikat Haarchion - Geheimsache Ghettofilm (Nedokončený film) u nás zpřístupnil festival Jeden svět a dokázal tak, že je třeba připomínat i události dávnějšího data. Tentokrát z druhé světové války: za nacistického Německa filmaři roztočili několik (pseudo)dokumentů, které měly dokládat zvrhlost židovské rasy, ale zůstaly nedokončeny - týká se to jak dvou projektů o Terezíně, tak varšavského ghetta. Tam v květnu 1942 vznikaly záběry prozrazující záměr vykreslit v co nejodpudivějších odstínech tamní obyvatelstvo, téměř půl milionu živořících lidí vtlačených na minimální prostor, a ukázat, jak by vyhlížel svět, kdyby jej Židé ovládli: pro úzkou vrstvičku blahobyt, pro zbytek chudoba a strádání. Vždyť ghetto si přece spravovali sami, takové bylo základní zlovolné východisko. Kameramani - identifikovaný byl jediný z nich, Willy Wist - se neštítili inscenovat scény honosných hostin, usazovali vybrané jedince do rozměrných, luxusně zařízených bytů, sugerovali bujarou zábavu. A proti tomu stavěli hladovějící, vysílené nešťastníky, rozedrané děti, vršící se kupy odpadků i mrtvoly v ulicích. Některé záběry byly dokonce několikrát a z různých úhlů opakovány, dokud nezískaly žádoucí věrohodnost. Filmaři si dokonce pořídili několik barevných pohledů na ghetto jakoby na památku... Natočený materiál nebyl nikdy sestřihán do finální podoby ani opatřen úvodními titulky, veškeré plány zhatilo povstání, které v ghettu o rok později vypuklo a vedlo k jeho naprosté zkáze. Režisérka se rozhodla ponechat neozvučené torzo v původním stavu, promítání jednotlivých kotoučů dokonce vybavuje předělem, když filmový pás vyjíždí z promítacího přístroje, a zachycuje vkládání dalšího dílu. Snaží se ovšem dohledat a začlenit různá svědectví pro osvětlení toho, co kameramani zaznamenali. Dochované materiály promítla přeživším pamětníkům (v ghettu zavřeným ještě v dětském věku), kteří si všimli přítomnosti filmařů, a přiblížila jejich reakce, někdy i neverbální - stačilo pouhé sklopení očí. Velký důraz klade na dohledání archivních pramenů, které by blíže objasnily dění v ghettu i samotné natáčení. A daří se jí propojit tyto informace přímo k místům, jichž se týkají. Dochovaly se deníky představitele židovské "rady starších" Czerniakówa, jenž podrobně zaznamenal, co vše musel zajišťovat pro potřeby filmařů, vždy doprovázených německými uniformovanými strážemi, jak vznikaly smyšlenky o blahobytu. Zaznějí citace z pravidelných hlášení německého velitele ghetta o poměrech a náladě. Dovídáme se z nich třeba, že internovaní Židé snadno podléhali panice, často věřili v brzkou smrt, která hrozila třeba za pašování věčně nedostatkových potravin. To provází výjev se sotva dorostlými kluky, přistiženými při pokoutném přenášení brambor, mrkve či jiné zeleniny. Tato epizoda vypovídá o poměrech v ghettu více než cokoli jiného. Důležitou položku tvoří svědecké výpovědi kameramana Wista (samozřejmě inscenované s hercem, neboť Wist již dávno nežije - podle dochované podobenky se musel narodit kolem roku 1910 -, avšak s použitím jeho autentických výroků). Vyplývá z nich, že si přesně uvědomoval, co natáčí, a přiznává, že některé výjevy, třeba shazování vychrtlých mrtvol do hromadného hrobu, jím otřásly. Na okraj poznamenám, že slovní doprovod je ponechán i v původní jazykové verzi, tedy Czerniakówovy zápisky jsou čteny polsky, Wistovo svědectví zní v němčině a izraelští pamětníci mluví hebrejsky. To vše prokládá anglický komentář. Režisérka ovšem nepodlehla pokušení hřímat odsudky a varování, naopak volí zklidnělý až meditativní tón, jako kdyby chtěla vést k tichému zamyšlení. Nedokončený film sumarizuje zjištěné skutečnosti, dovoluje nahlédnout do obludné manipulace s realitou, jak se projevuje v uměle inscenovaných, hraných výjevech, které měly být vnímány jako ryze dokumentární. Prozrazuje, za jakých ponižujících okolností vznikaly scény z restaurace, z divadla, rituální koupele nebo honosného pohřbu. Chystaný projekt měl zachytit široké spektrum židovských aktivit v ghettu - a zejména zdůraznit ubohost a méněcennost vedené existence, kdy otupělí lidé lhostejně míjejí mrtvoly povalující se na chodníku. Nedobrovolní aktéři natáčení neměli na vybranou, byli surově nahnáni před objektiv kamery. Režisérka ponechala veškeré původní záběry včetně těch nejděsivějších - netečného svozu mrtvých těl či obřezání na kost vyhublého novorozence, byť v tomto případě detaily odsunula do rozostřeného pozadí, když sledovala, jak při emočně nejvypjatějších scénách bude reagovat skupinka pamětníků, tyto záběry souběžně sledujících. Jedna z účastnic mimoděk přizná, že lidé tehdy skutečně přestali soucítit, chtěli-li přežít...

P. S.: Dlužno ovšem dodat, že nezpracovaný výchozí materiál, který stále šokuje ztrátou jakéhokoli svědomí u nacistických "umělců", byl znám již dávno a dokonce uváděn na specializovaných přehlídkách. Například počátkem 90. let byl uveden na přehlídce dokumentární tvorby v Hořovicích.