Když natočíte film, určitě si přejete, aby byl co nejvíce navštěvovaný a možná sebral nějakou tu cenu na festivalu. Islandskému filmovému režisérovi se se snímkem Děti přírody daří jen to druhé. Diváci ne a ne přijít a on se zoufale upíná k možné oscarové nominaci, která by ho mohla spasit. Dlužníci ale nečekají a tíživá finanční situace musí být řešena ihned. Aby toho nebylo málo, jeho energická a šarmantní matka Gógó se začne chovat divně. Zapomíná věci, z ničeho nic se rozčiluje a jednou vyplaví sousedy. Diagnóza je bohužel krutá: Alzheimer. Režisér si tak uvědomuje, co je v životě důležité, a jeho starosti s filmem se najednou jeví jako nicotné. Pokud patříte mezi znalce islandské kinematografie, asi vám došlo, že ve svém novém snímku vychází režisér Fridrik Thór Fridriksson z vlastního života. I on natočil Děti přírody a byl za ně nominován na Oscara. I jeho matka trpí alzheimerovou chorobou. A nutno říct, že na všechny tyto věci se dívá s nadhledem a humorem. A je fakt, že v první polovině snímku je to zábava velmi povedená. Fridriksson střílí do vlastních řad a jeho satira na filmový průmysl je tak štiplavá, že se neubráníte smíchu, zároveň ale cítíte, jaká pravda to je. Hilmir Snaer Gudnason je v roli režiséra zcela přesný a charismatický, takže mu bez problému uvěříte. Zoufale doufá, že se stane zázrak a film mu vydělá, a vy nemáte nejmenší důvod mu nefandit. Zlom bohužel přichází ve chvíli, kdy je matce diagnostikována zákeřná nemoc. V tu chvíli totiž vše ostatní ustoupí do pozadí a příběh režiséra a jeho filmu je utnut a do konce už se nevyřeší. Vytrácí se i humor a začíná se hrát na vážnější strunu. To rozhodně není špatné, přesto to v kontextu svěžího začátku zamrzí. Režisér se rázem stává vedlejší postavou a do popředí se dostává jeho matka Gógó. Tu ztvárnila legenda islandské kinematografie Kristbjörg Kjeld a hlavně díky ní se film nezmění v hloupý kýč a sentimentální dílko. Svou postavu ztvárnila naprosto uvěřitelně a vyhnula se lacinému zkarikování člověka trpícího těžkou nemocí. Matka je v jejím podání na povrchu sebejistá žena, která si ale začíná uvědomovat, že se s ní něco děje a že její věk už nic moc pěkného nepřináší. Tragickou i komickou rovinu své role vyvážila naprosto dokonale, takže se budete chvílemi smát jejím skutkům a v zápětí vám jí bude líto. Je to beze zbytku hlavní představitelka (za svou kreaci obdržela na Islandu obdobu Českého lva), kdo ve slabších chvilkách drží film nad vodou. A že těch slabších chvilek je ve druhé polovině až nepříjemně mnoho. Scénář se začíná rozpadat, tempo zpomalovat a vlastně se nic neděje. Sled jednotlivých scének není moc propojen a vy se najednou přistihnete, že všechny postavy, až na matku Gógó, vás z ničeho nic přestaly zajímat. Fridriksson se navíc pustil do roviny nadpřirozena, když na scénu uvádí ducha zemřelého manžela hlavní hrdinky. Toto řešení se nezdá být šťastné, protože nemá větší význam a děj nikam neposouvá. Jelikož ho ztvárňuje další legenda islandské kinematografie Gunnar Eyjólfsson, působí to spíše jako pocta a je možné, že hlubocí zájemci o islandský film budou mít radost. Ti ostatní ale ne. Občas se také stane, že je vše trošku chaoticky sestříhané a divákovi chybí bližší vysvětlení. V jednu chvíli například vidíte, jak se Gógó jde léčit, hned v další scéně utíká, následně si ji syn odváží domů a v dalším záběru je opět v léčebně. Fridrikssonovi se jinak podařilo vytvořit sentimentální atmosféru a lehce posmutnělou náladu. K tomu také přispívá vhodně zvolená hudba a nádherná kamera ukazující nedozírné krásy Islandu. Mimochodem, druhým asistentem kamery byl český student FAMU Tomáš Potočný, který se nakonec podílel i na střihu. Mama Gógó vůbec není špatný film, jen zkrátka neví, zda chce být rýpavou satirou současného evropského filmového průmyslu nebo posmutnělým portrétem stařenky trpící alzheimerovou chorobou. Ve výsledku tak není ani jedním. Škoda.