Blízká budoucnost roku 2020. Zemi terorizuje skupina brutálních monster (není definováno, jestli celou Zemi, kolik těch monster je a odkud se vzala), která usmrtí každého, kdo vydává hlasité zvuky. Přeživší členové rodiny Abbottových (matka, otec a tři děti), žijící na odlehlé farmě, proto přizpůsobili svůj život tomu, aby žádné zvuky vydávat nemuseli. Cestu do města mají vysypanou jemným pískem a chodí po ní naboso, všechny pracovní úkony vykonávají ve zvukové izolaci a dorozumívají se znakovou řečí, kterou se kvůli neslyšící dceři naučili používat už dříve. Takže žijí relativně v bezpečí. Nicméně maminka je znovu těhotná, což se od jistého okamžiku bez hluku neobejde. Porod je jedna věc, ale jak donutíte novorozeně, aby nekřičelo?
Ztvárnění stylizovaného rodinného zázemí a komplexních psychologických pochodů jeho členů a vůbec celé dramatické roviny příběhu s důrazem na prokreslené postavy je o trochu působivější než jeho hororová část, stojící zejména na znepokojivé atmosféře podobné zejména Shyamalanově Znamením či Vesnici (akorát že tentokrát není potřeba o existenci monster pochybovat) a na pár intenzivnějších scénách, připomínajících zas třeba sklepní scénu ze Spielbergovy Války světů, v níž si Tom Cruise hrál na schovávanou s mimozemským chapadlem. Jinak příběhově je Tiché místo poněkud monotónní a možná by se i dalo říct, že prakticky nemá žádný pořádný děj – jde jen o zacyklený sled událostí, kdy hrdinové nemohou jinak než způsobit nějaký hluk (nebo ho způsobí omylem) a pak se buď potichu krčí někde v koutě, nebo se snaží dělat hlasité zvuky jinde, na odvrácení pozornosti.
Krasinski režíruje psychologické drama bezchybně, v oblasti hororu si nicméně často dovolí uhnout k lacinému klišé, přičemž některé momenty mohou působit i nechtěně legračně. Monstra samotná (ano, jsou vidět dost) nebo občasné lekačky nejsou ani z poloviny tak děsivé jako postupné budování strachu jinými prostředky (třeba hřebík trčící ze schodu je v tomto směru ideální, byť se s ním jako s rekvizitou nepracuje úplně dobře a podobných nápadů ve filmu není mnoho). Vyloženě tiché je Tiché místo ve skutečnosti jen málokdy, hlavně kvůli padnoucí hudbě Marca Beltramiho, i tak ale donutí diváky ani nedutat, ať už úspěšným vtáhnutím do prostředí a atmosféry nebo tendencí jít spolu s hrdiny filmu a nevydávat hlasité zvuky, aby se to ticho nepřerušilo (křupavé občerstvení v šustivých obalech tentokrát raději vynechte).[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]











