Na cestě je film zajímavý stejně jako předchozí režisérčin počin – Grbavica. Ten byl o ranách, které v lidech zanechá minulost, hlavně pokud je tou minulostí válka. To Na cestě se dívá spíše do budoucnosti. Vypráví o zamilovaném páru Luně a Amarovi. Velice se milují a snaží se o dítě. Luna s Amarem zůstává, přestože on má velké problémy s alkoholem. Amar však jednoho dne ztratí zaměstnání a s novou prací se všechno změní, hlavně on sám. Přestane sice pít, ale opět se setkává se svým starým kamarádem Bahrijou, jehož žena chodí celá zahalená v burce, a který je naprosto oddán Alláhovi. Amar se obrací k ortodoxnímu islámu a opouští svět, ve kterém doposud s Lunou žil - svět zábavy, sexu a běžného západního stylu. Pro Lunu nastává těžké dilema, zda žít s někým, koho miluje, přestože se jejich cesty rozcházejí, nebo jít tou svou. Asi největším tahákem tohoto snímku jsou herci. Představitelka Luny, Zrinka Cvitesic, se na svou roli opravdu hodí a zhostila se jí na výbornou, přesto ji možná maličko převyšuje Mirjana Karanovic, která vynikla již v předchozím režisérčině počinu. Ta se mimochodem objevila i jako členka hlavní poroty letošního MFF Karlovy Vary. Volba Leona Lučeva také nebyla sáhnutím vedle. Jako protiklad krásné a živelné Luny do filmu znamenitě zapadá. Postavy jsou ztvárněny opravdu výtečně, protože ani jednomu z herců se nedá nic vytknout. Scénář je povedený, charaktery postav jsou jasně prokresleny. Všechno působí civilně a uvěřitelně, dialogy baví a zaujmou. Většinu filmu není úplně jednoznačné, na čí stranu se přiklonit, přestože závěr nahrává spíše Luně. Režisérka neurčuje, kdo je ten dobrý, a to je třeba jednoznačně pochválit. Přes veškerou vážnost tématu film projasní několik úsměvných míst. Zbanic dobře umí sexuální scény, a právě ty umocňují rozdíl Lunina světa proti tomu, do kterého se řítí Amar. Svět islámu, temný, oddaný víře se nehodí k Luně, která očekává pohlazení, lásku, sex, smích, a která si chce užívat života. Režisérka Jasmila Zbanic má citlivá témata ráda a dokáže je ztvárnit uvěřitelně a lidsky. Vyhýbá se klišé, je objektivní, možná trochu dokumentární, přesto však v divákovi umí vyvolat spoustu emocí, ač mu svůj názor nevnucuje. To jen přidává snímku na působivosti – syrovost a snaha ukázat věci takové, jaké opravdu jsou. Divák si může vybrat, dostává fakta, názor si tvoří sám. Chybělo mi zajímavější hudební podbarvení, které by napomohlo atmosféře a vyplnilo několik prázdných a hluchých míst, která film bohužel má. Hlavně v době, než se všechno opravdu rozběhne, může úvod trochu nudit. Určitě by mu neublížilo zkrácení, protože několik scén jen zbytečně zpomaluje tempo. Na cestě rozhodně není jen tak nějaký film zaujatý proti ortodoxnímu islámu, což by bylo v dnešní době divácky vděčné. Je to film o všech lidech, pro které se ideologie (nebo náboženství či přesvědčení, to už je celkem jedno) stane věcí tak důležitou, že zapomenou na sebe, svoje okolí a svůj vlastní život. A to je téma, o kterém by se mělo mluvit pořád. Takže nelze jinak než doporučit. A pokud se vám líbila Grbavica, tak jednoznačně.