Jak už lze z názvu vytušit, všechno se točí kolem našich čtyřkolových miláčků. Ti tu hrají velmi důležitou roli a pomáhají hlavním postavám k naplňování jejich snů, tužeb a přetěžkých úkolů. Čtyři různými styly animované pohádky vycházejí kromě stejnojmenných děl spisovatele Jiřího Marka také z desky populární skupiny Chinaski, která se velkou měrou o popularizaci Autopohádek zasloužila. Jak už jsem zmiňoval, můžete se těšit na čtyři příběhy: O princezně, která se nesmála, Účetní a víla, Příběh o rybáři, jeho ženě a zlaté rybce a Pan Vincent. Každý z nich je zpracovaný jinou technikou, vyprávěn jinými hlasy a točen jinými režiséry. Vše je propojeno hranými předěly, jejichž hlavním hrdinou je popletený spisovatel Antonín Kužílek (Ondřej Vetchý), který musí na základě rozkazu svého vydavatele napsat o tom, zda mají auta duši. Pátrá všude možně, ptá se mnoha lidí, aby nakonec zjistil, že odpověď má přímo před nosem. O princezně, která se nesmála, za jejíž režií stojí klasik animovaného filmu Břetislav Pojar, je vytvořena poloplastickou technologií. Ta je zdařilá a ve spojení s Pojarovou zkušeností a vizuálními nápady do sebe všechno zapadá a nenudí. Atypické postavičky samy o sobě pobaví, takže i přes nepříliš zajímavý příběh přinášejí dobrou zábavu. K té přispívá i Pavel Liška, jehož velmi zvláštní hlas, balancující na hranici seriózního vyprávění a dětského pitvoření, ji pozvedá o třídu výš a pobaví i dospělé. To druhý příběh s názvem Účetní a víla je skoro pravý opak. Režisér a výtvarník Michal Žabka se rozhodl pro klasickou animaci loutek, která v kontextu ostatních pohádek vypadá příliš obyčejně. Scenáristicky je na tom naopak nejlépe, protože příběh o víle, kterou zajímají jedině muži s krásnými a rychlými auty, je nadčasový a v mnohém poučný. Hlasy Viktora Preisse a Lucie Bílé jsou vhodně zvoleny, takže výsledný dojem trochu sráží právě jen fádní a nepříliš zajímavá animace. Jednoznačným technologickým vrcholem je třetí pohádka O rybáři, jeho ženě a zlaté rybce, jež je vytvořena neobvyklou a u nás unikátní metodou papírových plochých loutek v reálném prostoru. Výtvarnice Bára Dlouhá a režisér František Váša se navíc rozhodli pro velmi originální nápad umístit postavičky do světa, jenž je tvořen jediným obývacím pokojem. Podlaha představuje frekventovanou silnici, knihy příbytek hrdinů a rybníkem je časopis o rybaření. Na papírové postavičky je radost pohledět, každý detail má své místo. Kombinují se tu staré techniky s novými, což je ku prospěchu věci. Hlas Miroslava Táborského do všeho nádherně zapadá a jen dotváří pohodovou atmosféru. Škoda jen, že na příběh velmi rychle zapomenete. Kdybych si měl vybrat, na kterou z pohádek bych se chtěl podívat znovu, jednoznačně bych i přes příběhové nedostatky volil právě tuto. Poslední příběh Pan Vincent režiséra Libora Pixy se bohužel příliš nevydařil. Počítačová animace vypadá trošku zastarale, postavičky mají roztodivné tvary a celkově působí dost lacině. Z příběhu až moc vykukuje morální (a ekologické) poselství, což sice k pohádkám patří, ale v kontextu vyznění ostatních pohádek se to moc nehodí. Ani hlas Michala Malátného (frontman skupiny Chinaski) moc nepomůže a z Pana Vincenta je přes snahu a čišící lásku k automobilům nejhorší kousek celého cyklu. Hrané sekvence, propojující všechny příběhy, nejsou moc šťastným řešením. Ondřej Vetchý v hlavní roli dost přehrává a zřejmě s vědomím, že vlastně hraje v dětském filmu, se dost pitvoří a z ňoumy dělá ňoumu ještě většího, což mi zrovna k němu moc nesedí. Ani jeho příhody nejsou, s čestnou výjimkou rozhovoru s Evou Holubovou, ničím zajímavé a vtipné, a kdyby ve filmu nebyly, nic by se nestalo. Režie Jakuba Koháka je ale jistá a zachraňuje, co se dá. Autopohádky rozhodně nejsou špatným filmem a láska k automobilům z nich přímo sálá. Díky několika zajímavým stylům animace mají co nabídnout i dospělým, většina jejich příběhů je ale až moc infantilních a zacílených na nejmenšího diváka. Děti se pobaví určitě nejvíc a o to jde.