Hlavním hrdinou českého filmu Pohádky pro Emu je svobodný padesátník Petr (Ondřej Vetchý), pracující v Londýně na imigračním oddělení. Jednoho dne obdrží telefonát z Čech, že jakási žena, se kterou se před lety znal, měla vážnou dopravní nehodu a Petra uvedla coby otce své osmileté dcery Emy, o níž Petr neměl ani tušení. Vydá se tudíž do Čech a ubytuje se v hotelu, kde se stane Eminým opatrovníkem do doby, než se její maminka uzdraví. Ta ale v nemocnici zemře a Petr se následně rozhodne holčičku vzít do své péče nastálo, aby se nedostala do rukou sociálky. Není si ale jistý, zda je skutečně jejím otcem, navíc aby vůbec měl ve sporu o opatrovnictví nějakou šanci, musí si v Čechách co nejrychleji najít nevěstu.
Částečně se totiž povedlo zaprvé zaonačit důvody, proč by měla Marie nezištně pomáhat neznámému muži s dítětem a riskovat vlastní bezúhonnost, a proč by se chtěl Petr, žijící trvale v zahraničí, najednou vrátit do rodné země kvůli starání se o malou holku, kterou zná týden (a do testů DNA se mu bůhvíproč nechce), a zadruhé zjednodušit celou tu problematiku falešných svateb a obelhávání úřadů, aby se v ní divák neztratil. A povedlo se i vytvořit uvěřitelnou romantickou linii mezi oběma hrdiny, kteří mezi sebou ve všem tom předstírání postupně naleznou opravdové city, čemuž výrazně pomohly herecké výkony obou protagonistů.
Avšak ještě než k té romanci dojde, mají Pohádky pro Emu našlápnuto k žánru sociálního dramatu, v němž se zračí trpkosti potenciálního otce, co bojuje s byrokracií a s úřady, aby mu mohla být svěřena do péče potenciální dcera, a klidně by to celé mohlo fungovat jako hořkosladký příběh o absurdním boji jedince proti systému, který by pak třeba i mohl mít festivalové ambice. Touto cestou se však snímek nevydal, sociální podtext téměř zatlačil a raději upřednostnil důraz na romantiku a sladkobolné dojímání, takže výsledek cílí spíš na diváky, kteří u podobných filmů snadno jihnou, a které nalákají známá jména, romantická zápletka, jímavý motiv opatrovnictví roztomilé holčičky a vzhledem k tomu, že děj se odehrává během adventu, tak i vánoční atmosféra a záběry zářícího stromu na Staroměstském náměstí.
Poněkud přehnané je i zacházení s postavou sociální pracovnice jako s jakýmsi zosobněním čirého zla, které by měl divák z celé své duše nenávidět, když dotyčná v podstatě jen dělá svou práci, nesnaží se hrdinům nijak házet klacky pod nohy a naopak jim pomáhá, akorát jí jde o to, aby se dodržoval zákon. Odměnou jí jsou však hromy a blesky, protože „to je ta zlá paní, co chce dát takřka osiřelé dítě do děcáku“. Vilmě Cibulkové tak scénář příliš nenahrává, s vedlejší rolí se ale poprala zručně, stejně jako např. Marek Taclík, Anna Polívková či Oldřich Vlach, který stráví na plátně ani ne dvě minuty, má však na svědomí nejdojemnější scénu filmu.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]












