Stigmata je označení pro krvavé rány, které se zničehonic objeví na těle v místech, kde byl zraněn Kristus na kříži. Nechme teď stranou dohady, zda stigmata jsou nebo nejsou "skutečná". Podle dostupných pramenů byli snad všichni známí stigmatici hluboce věřícími křesťany. Bruno, hlavní hrdina filmu, se jako křesťan neprezentuje a nepůsobí tak. Způsob jeho života není flákáním, ale mizérií. Jeho pití není kalením, ale postupným uchlastáváním se k smrti, oproti kterému i příběh Nicholase Cage v Leaving Las Vegas působí jako roztomile tragická historka o celkem šarmantním, rozervaném pijákovi. Příběh má tedy nemalý potenciál. I představitel Bruna Manuel Martínez, přestože ve své roli nemá moc příležitostí se projevit, není rozhodně špatným hercem. S nosným motivem filmu se jistě nepracuje zrovna snadno, ale jde o neotřelé a nepříliš časté téma nabízející spoustu možností. Tvůrcům zjevně nechyběly nápady, žádnému z hereckých výkonů snad nebylo co vytknout, kamera byla velmi dobrá, hudba též. Proč tedy snímek, který má předpoklady vítězit na nejrůznějších festivalech, po sobě zanechal jen divnou pachuť a spoustu otázek? Znáte tu otřepanou větu (nejen) filmových publicistů sledujeme hlavního hrdinu? Tak přesně tato věta vystihuje celý snímek. Sledujeme hlavního hrdinu. Zvlášť prvních dvacet minut neděláme nic jiného, než že sledujeme hlavního hrdinu. Bídu, ve které žije. Jeho existenční problémy. Jeho pití. Bruno není čistý záporák, působí spíš jako neohrabaný, zamlklý, nešťastný medvěd - rozhodně není zlý. K využití své nesporné fyzické síly se ve filmu uchýlí, pokud si dobře pamatuji, pouze dvakrát - a pokaždé v situaci, kdy přichází o něco, co miluje. Nepůsobí nesympaticky, spíše politováníhodně. Sám obývá velmi nuzný byt v chudém činžáku. Pracuje v jednom baru, ale celou výplatu prochlastá. Proto si přivydělává prodejem červů (ano, čtete dobře), ke kterým má navíc velice láskyplný vztah. Záliba v entomologii spojuje Bruna s malou holčičkou, která je těžce nemocná a bydlí sama se svou matkou o patro níž. Poté, co se mu objeví stigmata, holčičku dotekem uzdraví - a tady se poprvé setkáváme s velice nadějným prvkem, který by stálo za to rozvinout. Ovšem v momentě, kdy maminka uzdravené dcerky začne zvláštním způsobem projevovat k Brunovi náklonnost, obě opustíme a dál sledujeme hlavního hrdinu, který kvůli krvácejícím ranám ztratí práci, začne chlastat ještě více, je soudně vystěhován z bytu a po řadě hodně nepříjemných peripetií se ocitne v jakémsi klášterním útulku spravovaném řádovými sestrami. I zde tvůrci načrtli začátek zajímavého příběhu - Bruno v útulku začne abstinovat, pomáhá sestrám s nemocnými a zemřelými. V jedné scéně zničehonic vejde do márnice, kde stojí několik jeptišek kolem stolu s mrtvým tělem. Když k nim přistoupí a nebožtíka se dotkne rukou, napadne nás, že ho možná vzkřísí z mrtvých a konečně se začne něco dít. Bruno však tělo jen omyje houbou a odchází. Mimoto uklízí a zvelebuje zanedbané okolí kláštera, začíná si číst Bibli... načež útulek zčistajasna opustí a vydá se na další cestu. A v podobném duchu se nese celý film - spousta nadějných momentů, které jsou utnuty v nejlepším. Proč v celé recenzi není prakticky žádná zmínka o stigmatech? Protože hlavní hrdina většinu filmu spíše působí dojmem, že si své rány nese jaksi pasivně. Jeho přístup k nim výborně vystihuje scéna, kdy se mu objeví poprvé: probudí se, roztrhne prostěradlo, naštvaně si krvácející dlaně ováže a následující den stráví svým navyklým způsobem. Bruno se jednoduše jeví jako silně pasivní, rezignovaný, nemluvný, ale hodný medvěd, který se k aktivitě rozhoupe maximálně pětkrát za celou dobu.

Zásadní informace, kterou jsem nalezla v online pressbooku na oficiálních stránkách filmu - a kterou pořadatelé festivalu jaksi opomenuli v materiálech zmínit -, je fakt, že se jedná o adaptaci stejnojmenného komiksu z dílny Mattotti a Piersanti. Tato skutečnost vrhá na celý film úplně jiné světlo. Kdyby byl film uváděn hned od začátku jako adaptace komiksu, téměř stoprocentně by na něj přišlo jiné publikum a lidé by neopouštěli sál zmatení a zklamaní. A i já bych si nepřipadala jako nekulturní barbar, který není schopný pochopit a strávit artový počin.