Kanadský režisér Denys Arcand, od něhož dobře známe filmy jako Úpadek amerického impéria nebo Invaze barbarů, podniká ve svém dosud posledním díle Doba temna další výpravu za odvrácenou stranou naší přítomnosti - i když tentokrát se přiklání ze všeho nejvíc k nadsazené, satiricky útočné burlesce, zveličující rozporné jevy do olbřímích rozměrů. Navíc přidává groteskně pokřivené zrcadlo představ, které hlavnímu hrdinovi - bezvýznamnému vládnímu úředníčkovi Jeanu-Marcovi (s ironizující nadsázkou jej ztělesnil Marc Labrèche) - pomáhají přestát nepřetržitý stres z toho, v čem a jak žije. A od prvních okamžiků jsou zjevné vpravdě apokalyptické rozměry dění, které jej obklopuje: hrozící epidemie přiměla obyvatelstvo, aby si obličej krylo rouškou, řidiči na silnicích propadají narůstající agresivitě, sílí tlak na pokrytecké chování. L'âge des ténèbres (Doba temna) načrtává stav, kdy se dohlíží jedině na to, aby forma počínání byla v naprostém souladu se všemi požadavky politické korektnosti, aby navenek splňovala příslušná kritéria, avšak nikomu již nevadí, že počínání samotné je zhola bezúčelné, neschopné cokoli vyřešit či komukoli pomoci. Žádný z žadatelů, kteří na vládní úřad přicházejí, nemá šanci uspět, ať se jeho problém týká jakéhokoli sociálního problému. Ovšem Jeana-Marca nesužuje jen bezvýchodnost pracovního procesu, na mladistvé sny již dávno rezignoval, ale v nemenší míře rovněž nefunkční rodinné zázemí. Mondénní manželka se plně věnuje kariéře realitní agentky a jeho vnímá jako nutnou přítěž. A dospívající dcery dávají zřetelně najevo, že rodičovská autorita je to poslední, co by hodlaly uznávat. Jean-Marcovy sny se vztahují především k tomu, co ve svém životě zoufale postrádá - k uznání. Takže si spřádá vize, v nichž se vidí jako velký umělec obletovaný ženami, které se s ním chtějí milovat, tiskem i televizními kamerami. Sny odrážejí jeho vlastní obavy z budoucnosti, jak se příkladně zhmotní ve scéně jeho vlastního pohřbu. Rodina se při smutečním obřadu nudí, blekotající kněz o zesnulém nic neví a nebožtík sám je nucen průběh posledního rozloučení aspoň částečně ovlivňovat. V některých případech dokonce rozpoznáme průsak autorského pousmání, když Jean-Marcovy vize jsou znenadání zacíleny (vlastně dramaticky zcizeny) jinam: třeba děvu vnadně se odhalující ve sprše provází zlomyslné konstatování, že je speciálně určena pro hollywoodské cenzory. Přidat lze ovšem také úvodní pasáž s milostnou árií z Grétryho pozdně barokní opery Zémire a Azor (začínající nasládle sladkobolným vyznáním Du moment qu'on s'aime), kde se obrýlený Jean-Marc jen mžikově prolíná do vystupujícího pěvce. Když se v závěru pokusí sám - bez snové stylizace - zazpívat, "dvojník" jej rázně umlčí. Film zná jediné východisko z civilizačního šílení: odejít na dosud nedotčený venkov. Jean-Marc se uchýlí do samoty přímořského domku, kde se záhy zapojí do zahrádkářských aktivit svých sousedů a dokonce přiměje k odchodu své snové milenky. Ztišuje se i dosavadní rámus a hluk provázející dění ve městě; náhle zavládne ticho, přerušované jen pleskotem vodních vln nebo hvízdáním větru. V posledním záběru Jeana-Marca zastihuje v domečku postarší ženy, která do sklenic plní povidla, zatímco on okrajuje jablka. Šerosvitný záběr evokující zátiší se pozvolna mění ve skutečný obraz, v zátiší s ovocem... L'âge des ténèbres se vyznačuje nezastřeně epizodickou strukturou, kterou si vyžádala již poetika představ. Ty tvoří páteř celého vyprávění, poznamenaného jakousi nakvašenou zlostností, propukající snad v každém záběru. Arcand zvolil výraznou stylizaci, většinou proklamativní (když vypočítává a názorně předvádí jednotlivé úchylky, které již dnes znepříjemňují život), jíž podřizuje všechny složky vyprávění - včetně herecké. Marc Labréche, jenž ztvárnil ústřední roli, věrohodně načrtává rozdíl mezi již rezignovaným, unaveným a vlastně již zlomeným hrdinou, jenž se jen málokdy zaskví drobnou zlomyslností, a jeho snovým přetvořením do sebejisté celebrity, která si užívá výsluní slávy a všeobecného uznání.

Snímek L'âge des ténèbres se vyznačuje vědomě akcentovaným protikladem mezi groteskní nadsázkou, která vzbuzuje smíchovou odezvu, a žánrově opačným zacílením událostí, které v konečném důsledku evokují rozměr zkázy - tolik vychvalovaná civilizace podléhá zřetelnému rozkladu, protože každého člověka, jenž se jí bezvýhradně nepodřídí, utiskuje a pronásleduje. V tom film upomíná na proslulé Gilliamovo podobenství Brazil, taktéž ponořené do snění jako spásného úniku před okolními hrůzami, jakkoli nedosahuje jeho bezvýchodnosti; Arcand naopak hledá až téměř idylické východisko v návratu k přírodě, jakkoli zahrádkářsky přízemním. Zůstává ovšem nezodpovězeno, nakolik lze takto koncipovanému rozuzlení přičítat ironický odstup. Pozn.: Film byl promítán v rámci přehlídky kanadské kinematografie MUNDUS.