Sámové, v Česku označovaní také jako Laponci, jsou nejstarší etnickou skupinou žijící v oblasti střední a severní Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Doposud si uchovali mnohé ze svého tradičního způsobu života. Součástí tohoto kulturního bohatství je i legenda z 12. století, kterou se na filmové plátno rozhodl převést sámský herec, scénárista a režisér Nils Gaup. Zasloužil se tak o vznik vůbec prvního filmu v sámském jazyce. Hlavní postavou snímku je mladík Aigin (Mikkel Gaup), který je po návratu z lovu svědkem toho, jak skupina Čudů, obávaných nájezdníků a zabijáků, zavraždí jeho rodiče a mladší sestru. Chlapci se sice podaří uniknout, je ale zpozorován. Po vyčerpávajícím útěku před Čudy dorazí zraněný a vysílený do spřátelené vesnice. Jejím obyvatelům nicméně nepřináší příznivé zprávy. Vesničané se z obav, že Čudové brzy jejich tábořiště naleznou, rozhodnou utéci na pobřeží. Aigin zůstává, aby pomstil svou rodinu. Přidají se k němu ještě tři další lovci. Tito čtyři pak vyčkávají na příchod Čudů, jejich přesile ovšem nemají šanci vzdorovat. Aigin je zajat a přinucen dovést nájezdníky ke kmeni na pobřeží. Má však plán... Stopař vyniká především svojí autentičností a naturalismem. Pro Středoevropana není příliš snadné si představit, s jakou houževnatostí svádějí obyvatelé severských oblastí svůj každodenní boj s krutou a drsnou přírodou. Krásu i temnotu tichých zasněžených norských plání snad žádný jiný snímek nepřibližuje tak bezprostředně, jako to díky umu kameramana Erlinga Thurmann-Andersene činí právě Stopař. Film vyniká tím více, že Norsko rozhodně nepatří k filmovým mocnostem - spíše než čistě vlastní počiny koprodukují Norové snímky společně s ostatními skandinávskými zeměmi. Stopař je také filmem neobyčejně úsporným. Vypráví jednoduchý univerzální a nadčasový příběh, přičemž důležitější než děj je vyobrazení života jeho hrdinů. Síla Aiginova dobrodružství tkví ve věcnosti, s jakou je divákovi podáváno. Díky tomu je na první pohled nenápadný epos srozumitelný a poutavý a zároveň působivě sugestivní. Tento dojem z filmu ještě umocňuje velice střídmé užití dialogů. Zajímavé jsou i okolnosti natáčení filmu. Ve snaze o co nejrealističtější zachycení prostředí a postav, vybral si scénárista a režisér Gaup k tomuto účelu oblast Finnmarksviddy, své rodiště ležící na nejsevernější norské náhorní plošině. Herci a štáb zde zápolili s mrazivými teplotami dosahujícími až minus 47°C. Většinu postav nicméně ztvárňovali neherci z řad samotných Sámů, pouze někteří kaskadéři odmítli za takových podmínek na filmu spolupracovat. Exteriéry, casting a hudba tvoří nejsilnější prvky filmu. Zvláště obsazení hordy Čudů je bezchybné. Jejich divoké a hrozivé tváře ostře kontrastují s čistotou vesničanů a hlavního hrdiny. Není proto s podivem, že byl film nominován na cenu Americké filmové akademie v kategorii cizojazyčných filmů a že několik dalších cen získal. Co však zamrzí, je odporný americko-kanadský remake spáchaný o dvacet let později.

Původní snímek z odlehlého a nehostinného severu by si však naopak žádný milovník filmů neměl nechat ujít. Jedná se o skromný a poctivý film s kouskem tradiční životní filozofie lidí pevně spjatých s přírodou a se zemí, ve které žijí. Poznámka: Film Stopař je promítán v rámci festivalu Severská filmová zima 2011.