Smrtelné historky pozůstávají ze tří delších povídek a ze tří kraťoučkých (každá tak na minutu), jejichž autorem je animátor FAMU Jan Bubeníček, který je všechny režíroval, napsal a spoluvytvářel. Ty povídky jsou velmi různorodé svým zpracováním i kvalitativně a vyjma motivu smrti spolu vlastně nemají obsahově, žánrově ani tematicky nic společného. Spíš by se tedy hodilo nehledět na film jako na celek a místo toho ohodnotit každou povídku zvlášť, což se ale nedělá, tak alespoň je lze zvlášť rozebrat.Trojice mini-příběhů Na draka I, II a III je zpracovaná standardní 3D animací a jde v ní o to, že jakýsi rytíř se snaží zabít draka a pokaždé mu to nějak groteskně nevyjde. Relativně ok, nic proti ničemu.
V povídce Dědek Kaktusák (tento název uvádějí oficiální materiály k filmu, ačkoli ve filmu samotném se jmenuje Antonio Cacto) zdědí hlavní hrdina (Jan Budař) byt po dědečkovi a všechny věci v něm, včetně starého kaktusu. Zjistí, že v bytě je myš, tak na ni políčí past. Chytí ji, ale ukáže se, že to není myš, nýbrž starý mexický trpasličí dědek, který má zařízený útulný byt uvnitř toho kaktusu (načež následuje roztomilá dokumentární vsuvka o původu kaktusových trpaslíků v Mexiku). Dědek mu pak začne komplikovat život. Na pár vteřin se tu zjeví Pavel Landovský ve své poslední filmové roli onoho zesnulého dědečka.Povídka je černobílá a hraná a jediné, co je na ní animované, je ten skřehotající tvrdohlavý trpaslík, který vznikl motion-capture animací. Takže zjednodušeně řečeno – Jan Budař tu postavu zahrál ve speciálním obleku se senzory na těle a na obličeji a jeho pohyby a mimika pak byla propůjčena počítačově generové postavičce. Vypadá to hezky a na české poměry i dost revolučně, ačkoli jde již o několik let používanou technologii. Je to celkem zábavné, rozverné a Jan Budař dobře hraje.
Druhá povídka pojmenovaná Maják je tajemně mystická, a to tak, že mi vůbec nedošlo, o čem že měla být. Podle synopse distributora v ní jakýsi miniaturní profesor žije v džungli ve své laboratoři a bojuje proti zabíjení krav, což v reálu vypadá tak, že ten profesor je obživlá lampička zabalená v ponožce, co si přes počítač povídá s nějakým jiným profesorem (který vypadá stejně), občas se mu mysteriózně zjeví nějaký pes a pak to skončí smrtí v bahně a uklováním slepicemi. A ty krávy tam jsou taky teda.
Třetí příběh s názvem Velkej chlap pojednává o dvojici přihlouplých gangsterů – zabijáků, kteří mají na příkaz svého bosse zabít nějakého jiného zabijáka přezdívaného Velkej chlap, ale nevědí, jak vypadá, a celou povídku stráví v autě na cestě za ním, aniž by tušili, kam mají jet. Jejich dialogy mají ze začátku mírně tarantinovský nádech, než se ukáže, že děj (resp. scénář) je opravdu hodně uhozený a nedomyšlený, nakousává různé motivy a už se jim pak dál nevěnuje a kulminuje opravdu hodně bizarní pointou. Tahle povídka je každopádně jako jediná celá barevná a splétá techniku zespodu voděných loutek se zadní projekcí. A je to taková podivná směs Quentina Tarantina, Tima Burtona, bratrů Coenových a Davida Lynche.
Spíš než kompaktní povídkový film připomínají Smrtelné historky pásmo trikových krátkých filmů, shodou okolností všech od jednoho tvůrce, a ještě k tomu místy působí jako experimentální nácvik různých, v českém filmu málo používaných animačních a trikových technik (ne až tolik jako studentský film, na to jsou až moc profesionálně udělané, ale zas si autoři uvědomují, že nemohou a ani nechtěli soupeřit se zahraniční animovanou tvorbou). Doporučit je lze spíš jako pozoruhodný studijní materiál než jako kvalitní filmový zážitek, nehledě na to, že děti by bylo asi lepší nechat doma. Oficiálně jsou sice Smrtelné historky přístupné (nevhodné do dvanácti let), nicméně troufnu si tvrdit, že děti moc bavit nebudou, protože jsou hodně odlišné od toho, co znají, jsou hodně „dospělácké“, druhá povídka je navíc interpretačně dost složitá a ta třetí zas překvapivě vulgární.
Druhá povídka pojmenovaná Maják je tajemně mystická, a to tak, že mi vůbec nedošlo, o čem že měla být. Podle synopse distributora v ní jakýsi miniaturní profesor žije v džungli ve své laboratoři a bojuje proti zabíjení krav, což v reálu vypadá tak, že ten profesor je obživlá lampička zabalená v ponožce, co si přes počítač povídá s nějakým jiným profesorem (který vypadá stejně), občas se mu mysteriózně zjeví nějaký pes a pak to skončí smrtí v bahně a uklováním slepicemi. A ty krávy tam jsou taky teda.Na novinářské projekci nám tuhle povídku pouštěli nehotovou, takže některé scény nebyly vyrendrované, některým objektům chyběly textury, sem tam v obraze probliknul nějaký popisek ze storyboardu a ten pes měl kolem sebe zelené plátno, ale pochybuju, že by se pro mě něco změnilo, kdybych viděl hotovou verzi. Výsledek je každopádně vytvořený 3D animací v kombinaci se zespodu voděnou loutkou a s fotografiemi reálných prostředí na pozadí. A s reálným živým psem, který tam měl pravděpodobně nějakou symbolickou funkci.
Třetí příběh s názvem Velkej chlap pojednává o dvojici přihlouplých gangsterů – zabijáků, kteří mají na příkaz svého bosse zabít nějakého jiného zabijáka přezdívaného Velkej chlap, ale nevědí, jak vypadá, a celou povídku stráví v autě na cestě za ním, aniž by tušili, kam mají jet. Jejich dialogy mají ze začátku mírně tarantinovský nádech, než se ukáže, že děj (resp. scénář) je opravdu hodně uhozený a nedomyšlený, nakousává různé motivy a už se jim pak dál nevěnuje a kulminuje opravdu hodně bizarní pointou. Tahle povídka je každopádně jako jediná celá barevná a splétá techniku zespodu voděných loutek se zadní projekcí. A je to taková podivná směs Quentina Tarantina, Tima Burtona, bratrů Coenových a Davida Lynche.Spíš než kompaktní povídkový film připomínají Smrtelné historky pásmo trikových krátkých filmů, shodou okolností všech od jednoho tvůrce, a ještě k tomu místy působí jako experimentální nácvik různých, v českém filmu málo používaných animačních a trikových technik (ne až tolik jako studentský film, na to jsou až moc profesionálně udělané, ale zas si autoři uvědomují, že nemohou a ani nechtěli soupeřit se zahraniční animovanou tvorbou). Doporučit je lze spíš jako pozoruhodný studijní materiál než jako kvalitní filmový zážitek, nehledě na to, že děti by bylo asi lepší nechat doma. Oficiálně jsou sice Smrtelné historky přístupné (nevhodné do dvanácti let), nicméně troufnu si tvrdit, že děti moc bavit nebudou, protože jsou hodně odlišné od toho, co znají, jsou hodně „dospělácké“, druhá povídka je navíc interpretačně dost složitá a ta třetí zas překvapivě vulgární.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
