Nejprve jedno obludné přiznání. V životě jsem viděla asi deset minut kultovního seriálu Jak jsem poznal vaši matku (How I Met Your Mother). Tudíž jsem Joshe Radnora alias Teda poprvé spatřila ve filmu, který si sám napsal, režíroval a ztvárnil v něm hlavní roli. Navzdory železným hollywoodským zákonům, že samotný název je největší zbraní v marketingové kampani, jej obdařil bizarním jménem Happythankyoumoreplease, mantrou, kterou si opakuje jedna z hlavních postav filmu. S tímhle svým filmovým dítětem soutěžil na prestižním festivalu Sundance, kde dokonce překvapivě vyhrál diváckou cenu za nejlepší drama. Rozkošný konec pohádky, kterak televizní superhvězda vytvořila malý hezký nezávislý film. A tady jsme u prvního problému. Zlomyslný pozorovatel si nutně všimne, že Happythankyoumoreplease má dokonale mainstreamové rysy i obsazení s hvězdami jako je Radnor, Malin Akerman nebo Zoe Kazan. Jediná nezávislá část tohoto podniku je samotné financování filmu. Ale jste-li persona, na jejichž radách ohledně balení děvčat v baru visí miliony televizních geeků, smlouvají se schůzky s producenty a festivalovými řediteli lépe, než když uhrovitý student z Wisconsinu touží být novým Tarantinem. O čem vlastně snímek je? Je to bloudění životem, bloumání New Yorkem, překračování bludného kořenu, vyjádření jakési generační bezradnosti. Josh Radnor se snaží zachytit onen moment, kdy se pozdní dvacátníci / počínající třicátníci musí rozhodnout, co vlastně od života chtějí. Snaží se popsat tu rozhodující křižovatku, kdy se z potácejících se adoscelentů bez odpovědnosti stanou lidé, kteří znají směr a tuší k němu cestu. Tahle newyorská šestka obsahuje jednoho nikterak úspěšného autora, který potká malého Picassa, jednu stále doufající servírku - zpěvačku, kterých je v Brooklynu dvanáct do tuctu, jeden pár na rozcestí mezi silikonovým Los Angeles a neperspektivním New Yorkem, jednu dívku se vzácnou chorobou, šátkem na hlavě a slabostí pro idioty. Škoda, že se Radnor po vzoru filmu Jak na věc nepokoušel rozluštit onu záhadu, jak může malý kluk proměnit věčného puberťáka v chlapa, který díky dítěti dospěje během pár dnů. Škoda, že si nemilosrdně neposvítil na problematiku dlouhodobého vztahu, ve kterém se musí něco velkého změnit, protože stagnace a každodennost bez posunu jej zabíjí. Škoda, že bezvlasou Malin Akerman zredukoval na chudinku a oběť svých špatných výběrů, která potřebuje záchranu a nepodíval se hlouběji. Josh Radnor se ve svém debutu totiž potácí do všech směrů, přesně jako jeho hrdinové, kteří nikdy nic nedotáhnou do konce a jejich život působí jako série milých, ale nenavazujících a povrchních povídek. A protože se mu v hlavě potuluje příliš mnoho námětů, příliš mnoho charakterů a příliš mnoho variant, smíchal je do jediného propletence, přidal kosmopolitní odér New Yorku a náladový soundtrack. Jako většina mladých začínajících autorů má problém, co si vybrat a za čím má cenu jít do hloubky místo toho, aby si jen tak nezávazně pohrával s lidskou puzzle. Přes nádherné poznámky pod čarou, které dělají jeho postavy jaksi mimochodem, přes bystré popkulturní reference a vystižení nejistoty první skutečně internetové generace nad tou přemírou možností, které propojený svět nabízí, tak zůstává Happythankyoumoreplease jen cenným stylistickým cvičením, slibným předkrmem před velkým chodem. S Velkým jablkem si jen pohrává, ale ještě se do něj pořádně nezakousne.