Čerstvě šestnáctiletý Georg (Mikkel Bratt Silset) vyrůstá pouze se svou matkou Veronikou (Rebekka Karijord). Jeho otec Olav zemřel již před více než deseti lety. Přesto se mu během narozenin výrazně připomene a změní mu nejen přístup k životu, ale i život samotný. Přichystal totiž pro něj tři obálky, které má právě po dosažení tohoto věku otevřít, což Georg po krátkém zdráhání - spojeném se strachem otevírat staré rány - opravdu učiní. Během cesty na hory, kde hodlá pozorovat hvězdy, se tak poprvé dozví více o tom, jak jeho otec kdysi potkal v tramvaji tajemnou dívku s pomeranči (Annie Dahr Nygaard)... Byla to láska na první pohled, ale než ji stihl Georgův otec (Harald Rosenstrøm) proměnit v první slovo a první poznávání, byla pryč. On se ale nevzdal a trpělivě čekal na to, až je osud srazí podruhé. A stalo se. Prohodil jen pár (trapných) vět, ale jí to stačilo, protože jiskra, která tehdy v tramvaji přeskočila, byla dostatečně silná. Tajemná dívka však opět zmizela a Olav tak musí pro svou doutnající lásku absolvovat ještě mnoho zkoušek a odříkání. Samotný Georg v realitě mezitím potká sympatickou dívku Stellu (Emilie K. Beck), s jejíž partou bude mít společnou nejen cestu na hory, ale i následný pobyt. A i tady přeskočí jiskra, byť na jedné straně způsobí mnohem větší neplechu než na té druhé. Během svého dvojitého putování (za hvězdami i tajemstvím schovaným v řádcích dopisů) Georg objeví nejen spoustu zamknutých vzpomínek na svého otce, ale také své vlastní city, které uvnitř sebe dlouhá léta dusil. Jeho na první pohled prázdné brouzdání životem bez motivace silně kontrastuje s příběhem jeho otce, který se rozhodl pro nalezení a seznámení se s tajemnou dívkou obětovat úplně vše. Zatímco příběh Olava je o zapáleném mladíkovi, který nadšeně život hltá, ale ve finále bude muset zemřít, Georgův příběh je o mladíkovi, který životem proplouvá spíše setrvačností a bude muset... žít. O puberťákovi, který vyrůstá v neúplné rodině. Je zřejmé, který ze dvou příběhů by raději sledoval běžný divák a Eva Dahr to dobře věděla taky. Georg je spíše jakýmsi hromosvodem událostí, rámcovým vykřičníkem filmu a dopisy jeho otce jeho Ariadninou nití, definitivním pokusem o vyrovnání se s minulostí. Většinu prostoru ale dostává vyprávění Olavových osudů a patálií o v pomerančích zakleté krásce, kterou naprosto sebevědomě a fatálně ztvárnila charismatická Annie Dahr Nygaard. (Přičemž Olav může směle sbírat stejný počet bodů u publika dámského.) Vzájemná chemie ústřední dvojice šlape jako čínská ekonomika a pokládá tak - alespoň co se romantické části příběhu týká - na stůl největší možné trumfy. Přesto by se dalo snímku vytknout to, že možná málo tlačí na motivaci Olava a pomerančové dívky propadnout jeden druhému. Ostatně stejně jako v případě vznikajícího romantického tření mezi Georgem a Stellou. V obou případech je zamilovanost spíše předhozena jako samozřejmost, nijak se neprohlubuje. Je však nutno přiznat, že to příběhu nijak neškodí a právě i díky již zmiňovaným přesvědčivým hereckým výkonům a skvělému obsazení jde na pravidla hry snadno přistoupit. Také v rámci dramatických pasáží, které tvoří Georgovy flashbacky do stěžejních okamžiků jeho vztahu s otcem - čítající oznámení smrtelné diagnózy, psaní dopisů neznámému kamarádovi (ano, hádáte správně), úvahami nad prchlavostí lidského života či samotná smrt Olava -, je film pevný v kramflecích. Malé ale by se i tady přesto našlo. Do filmu se pravděpodobně z knižní předlohy proplížily existencionální citáty, které najdete vyryté na lavicích třináctiletých středoškolaček. Ty ale v civilním prostředí a stylu vyprávění, jaký Eva Dahr zvolila, působí lehce nepatřičně a v některých scénách narušují dobře vystavěnou atmosféru.

Snímek Appelsinpiken (Dívka s pomeranči) umě kombinuje tři - náladou, atmosférou i vyzněním - různé roviny vyprávění. Nesnaží se o hloubkovou analýzu věčnosti vesmíru a nicotnosti člověka, ale jednoduchou formou vypráví příběh, po jehož zhlédnutí o těchto věcech přemýšlet začnete. Pokud přistoupíte na pravidla a povrchnost uniformních dramedií, budete nadmíru spokojeni. Je totiž až příliš snadné utopit se v naivních přáních, padajících hvězdách a pomerančových očích Annie Dahr Nygaard. Poznámka: Film Appelsinpiken je promítán v rámci festivalu Severská filmová zima 2011.