Roztomilé pohádkové variace Jana Wericha shrnuté ve Fimfáru už dvakrát poskytly inspiraci animátorům, jejichž filmy potěšili malé i velké děti, pokud byly dostatečně hravé, a nyní přidávají třetí část nazvanou Fimfárum - Do třetice všeho dobrého 3D. Jak už dovětek v názvu napovídá, nasazené brýličky zaručí dokonalou iluzi trojrozměrného prostoru, s nímž tvůrci (na rozdíl od nedomrlých předchozích pokusů v loutkovém Hurvínkovi a experimentu Heart Beat) konečně nakládali promyšleně a zdárně jej podřídili požadavkům na dramaticky účinnější vyprávění. Ve snímku obsahuje celkem tři bravurně zvládnuté příběhy, natočené režiséry svou poetikou i věkem zajisté rozdílnými (Vlasta Pospíšilová, Kristina Dufková, David Súkup), kteří přesto dospěli k překvapivě jednotící výrazové linii. Výtvarné pojetí postaviček není až tak protikladné, jak tomu bylo zejména v druhém dílu Fimfára, podoba postav se přidržuje jisté uměřenosti, která nikde nepřechází do zbytečné ošklivosti či nápadných šklebů. Vzhled postaviček je sice výmluvný a charakterotvorný, ale nikoli násilně vše ostatní přehlušující - důležitější jsou totiž osudy, které je potkávají. Všechny příběhy navíc podbarvuje řízná, ostře rytmizovaná, jakoby orchestrionová hudba, která si pohrává s produkcí (pseudo)lidových kapel a pokleslou líbivostí někdejších "šramlů". Snímek se ve svém vypravěčském uchopení vyznačuje temperamentní, někdy až parodicky groteskní nadsázkou, zvláštzě pohybovou, která postihuje modelaci postav i události, které se s nimi pojí. Své texty čte Jan Werich, tentokrát ovšem rozšířen o spojovací vysvětlivky, namluvené osvědčenými hlasy Krobotovým, Jirákovým a Macháčkovým. Jako každá pohádka se i tato trojice pohádkových apokryfů přináší nezbytné mravní ponaučení, i když ne vždy hlavní hrdinové skutečně mohou ovlivňovat své činy, někdy se stávají předmětem sázky personifikovaných vlastností. První příběh Jak na Šumavě vyhynuli obři přivádí na scénu trojici filmařů, kteří se vypravili na kopcovitý jih Čech, aby tam prozkoumali pradávné pověsti o výskytu obrů. Potřeštěně vyhlížející postavičky, zvláště umanutý režisér s ustavičnou cigaretou v puse, provází souběžně komentář jak z dávného týdeníku, který osvětluje jejich poslání - a jimi pořízení záběry vidíme jako rozkolísané a navíc černobílé. Animační techniky však obohatí ještě užití plošných kreseb i plastelíny do scén, které líčí, jak obři nejprve soutěžili, kdo má delší stín a posléze se poprali. A stejně dopadli i přiopilí "páni umělci z Prahy", v posledku jen mžourající. Musíme však dávat bedlivý pozor, abychom si všimli takových drobností, jako že tvar šumavských kopců skutečně připomíná těla ležících obrů, kteří ve strašidelné bouři jako by ožili. Zde se prostorová iluze obzvlášť působivě uplatnila. Prostřední, s naivismem koketující epizoda O klouboučku s pérkem sojčím vypráví o tom, jak mírně pošetilý král vyslal své dva syny, aby mu přinesli lovecký klobouček dávno zapomenutý v kterési výletní hospodě. První dva synové, Rychlomil a Siloslav, doplatí na to, že příliš spoléhali na silné stroje, zatímco všemi podceňovaný, ba odháněný synek Honza na skromném, tiše prdlajícím motocyklu (navíc si na něho sám našetřil pečlivým sběrem odpadků a odevzdáváním zálohovaných lahví) projede všemi nástrahami a žádaný předmět skutečně přiveze. Jenže i on propadne opojení jízdou a namísto panování vášnivě závodí, dokud sám nezestárne a nezapochybuje o smyslu svého dosavadního života. Také v tomto příspěvku se dočkáme různých ozvláštnění, stařičkou promítačkou projede cívka s reportážním filmem, dokonce se objeví reálná dokumentární sekvence z pradávných motocyklových i automobilových závodů, do nichž je - po vzoru Allenova Zeliga - zakomponován i loutkový jezdec Honza na stupních vítězů. Nejrozsáhlejší - a domnívám, že i nejnápaditější - je závěrečná povídka Rozum a Štěstí, rozverně i nabádavě dokládající zjištění, že rozum se bez aspoň kapičky štěstí prostě neobejde. Rozum dopomůže prostinkému pasáčkovi vepřů, aby uspěl jako královský zahradník, jenž si podmaní i záměrně němou princeznu, aby se vzápětí stal obětí intrik všemocných králových poradců. Ještěže Štěstí dokáže i chystanou popravu dalšího nevinného, jenž se „dobrovolně“ přiznal ke všemožným špatnostem, zcela znemožnit a převést chystaný zločin do vskutku groteskní nadsázky s vyletujícími popravčími nástroji. Werich tu mimoděk upozorňuje na hrůzné praktiky sotva odeznělé stalinistické éry (jeho knížka poprvé vyšla v roce 1960), které však animované zpracování posunuje do ryze bláznivého humoru, který svou inspiraci možná čerpal i ze Šíleně smutné princezny. Nalezneme tu svěží režijní nápady, zvláště s Rozumem usídleným v hrdinově mysli a jeho počítačovým systémem, kterým řídí pasáčkovo počínání. Jenže stačí, aby si Rozum musel odběhnout na záchod, a vzápětí se jeho chráněnec ocitá nejprve v mučírně a pak na popravčím špalku. Také zde nalezneme další postupy, třeba ploškovou animaci ve vložené historce, kterou pasáček vypráví princezně, také jakoby divadelně, do oddělených bloků rozčleněnou přírodní kulisu, s prostorem namalovaným jak v pradávné pohádce Hrátky s čertem. Animátoři si prostě vyhráli s výslednou podobou nejen této epizody, ale celého filmu. Třetí Fimfárum je sice určeno dětskému publiku, které se zajisté bude bavit, avšak svým vtipem a obrazotvorností zaujme i diváky odrostlejší, pokud se oddají hravosti. Pan Werich je za to odmění způsobem sobě vlastním - moudrostí často ironických, ale přitom i laskavých postřehů, stále platných i v době současné. A není vyloučeno, že Fimfárum si je podmaní natolik, že je zatouží spatřit ještě jednou.