V posledních letech se stalo trendem vpouštět do českých kin především americké snímky, které jsou sem tam oživeny tuzemskou tvorbou. Ale o kolika z těchto snímků se dá říct, že jsou skutečně kvalitní? Odpověď je jednoduchá, nicméně Amerika má v současné době natolik silné postavení v oblasti filmu, že téměř každý pokus o její odsunutí z čela žebříčku končí diváckým neúspěchem. Avšak zatímco se fanaticky upínáme k této obrovské mašinérii, chrlící desítky filmů denně, míjí nás hotové klenoty. Jedním z takových klenotů je i nový film Richarda Berryho (českým divákům je znám spíše jako herec než jako režisér), který vsadil na staré, dobré a osvědčené téma, za což si může jedině blahopřát. Podařilo se mu totiž natočit velice povedenou gangsterku ve stylu let dávno minulých, která obsahuje vše, co má kvalitní film v daném žánru obsahovat. Snímek byl inspirován stejnojmenným románem L'Immortel (Nesmrtelný) francouzského spisovatele Franze-Olivera Giesberta a pojednává o vývoji mafie na území Marseilles. Charly Mattei, bývalý člen marseilleského podsvětí, odešel před třemi lety na odpočinek, aby se mohl naplno věnovat své milované rodině. Jednoho dne je však v temnotě podzemních garáží napaden maskovanými muži a zasažen dvaadvaceti kulkami. Hrozivě vypadající útok jako zázrakem přežije a v mysli mu začínají nepříjemně (ale celkem pochopitelně) hlodat dvě jednoduché otázky. "Kdo?" "A proč?". Jak tato hořko-sladká (nebo hořko-kyselá?) cesta za pomstou nakonec skončí? No, možná budete překvapeni... Valná většina francouzských filmů je jistým způsobem zvláštní. To znamená, že stačí vidět dvě scény a už víte, že se nejedná o americký film. Stejně je na tom i L'Immortel. De facto celý film je postaven na naturalistických scénách - ať už jde o stříkající krev či o sešívání ran - a neštítí se ubližovat ani zvířatům, ani dětem. Francouzi vynikají obrovským smyslem pro detail, což je tu opravdu nádherně vidět. Některé scény jsou natolik detailní, že i divák zvyklý na násilí všeho druhu místy odvrací tvář. Jinými slovy - v tomto případě se přístupnosti od patnácti let skutečně nedivím. Za zmínku stojí také vynikající práce kameramana a zvukaře. Téměř všechny scény, které se ve filmu objeví, mají přesně takovou kameru, jakou potřebují. Zpomalené scény jsou skvěle načasované a příjemně potěší, stejně tak ty "roztřesené". A když je ještě ke všemu doprovází podmanivá hudba Klause Badelta (Hannibal, Piráti z Karibiku - Prokletí Černé perly, Zelené peklo, Constantine, Solomon Kane), je o zážitek postaráno. A to raději ani nezačínám rozebírat závěrečný song. Největším pozitivem tohoto nenápadného snímku je však samotný Charly Mattei s tváří Jeana Rena. Tento charismatický herec se specifickým dunivým hlasem snad ani neumí hrát špatně. Tak, jako v jeho předchozích snímcích, mu věříte každé slovo, které na plátně pronese, a prožíváte s jeho Charlym veškeré emoce. Místy je to až legrační - když si v úvodní, odlehčené scéně hraje se svým dítětem, musíte se chtě nechtě usmívat, a když zase v jiné scéně pronáší srdceryvný monolog, kterých ve filmu nezazní mnoho, ale přesto se jich pár najde, tak tiše sedíte a s pekelným soustředěním posloucháte každičké slovo. Ovšem ani ostatní herci si nezaslouží být tak lehce zapomenuti. Především pak inteligentní komisařka Marina Fois, naprosto nepředvídatelný Kad Merad či Jean-Pierre Darroussin jakožto věrný přítel hlavního - v uvozovkách - hrdiny. Každý z nich má totiž navíc svůj soukromý příběh, kterým celou mafiánskou mozaiku rozvíjí a doplňuje. Na závěr by se hodilo pár negativ, ale ať se snažím sebevíc, nevybavuji si snad žádné slabší (nudnější) místo či chybu v ději. Jedinou věcí, která by se dala filmu přeci jen vytknout, tak zůstává lehká předvídatelnost ohledně otázky kdo je posledním - tedy osmým - střelcem. Ale vzhledem k tomu, že se na tuto záhadu znovu upozorňuje až několik málo minut před koncem, se dá tato drobná chybička snadno odpustit. ÚHEL POHLEDU - Eduard Spáčil (3/10) Filmy z produkční stáje Luca Bessona mají většinou jednu společnou vlastnost - absolutní vyprázdněnost. Jsou to produkty vysoustružené podle manuálu. Tovární výroba. Už Bessonovy klasické snímky odrážely jeho vzhlížení k Hollywoodu, ale vždy měly svou osobitost, esprit. Nová spolupráce Besson (producent) - Reno snad dávala naději na další mimořádný zážitek, ale oba pánové jen smutně dokazují, jak moc se od dob Leona posunuli. Základním kamenem neúspěchu 22 výstřelů je hloupě vystavěný scénář, kde chybí jakékoliv skutečné drama. Reno tím pádem nemá co hrát. Jeho hrdina se navíc chová značně idiotsky. Celá slavná pomsta mohla začít a rovnou skončit v padesáté minutě, kde měl skoro všechny padouchy pohromadě na oslavě narozenin, ale on pronese monolog o tom, jak si to vyřídí s každým zvlášť, odpráskne jen jednoho a odejde. Že po něm tím pádem půjde zbytek bandy a budou ohrožovat jeho rodinu si asi neuvědomil. Pochybná morálka (máme fandit jednomu zabijákovi a zapomenout na to, kolik zla spáchal, jen proto, že poslouchá vážnou hudbu, má prima kluka a pěkně se chová ke své staré mamince?) je to poslední. Renovo filozofování a prázdné pohledy jsou hřebíčkem do rakve téhle nešťastně utahané gangsterky. Abych nebyl obviňován z toho, že nemám rád frantíky - všem doporučuji dva díly Veřejného nepřítele č.1 nebo 96 hodin.