Dobrodružství permanentně zrazovaného agenta organizace Impossible Mission Force Ethana Hunta s tváří Toma Cruise se na nás poprvé přiřítilo v roce 1996, přičemž šlo o film inspirovaný stejnojmennými televizními seriály z 60. a z konce 80. let (druhý byl u nás vysílaný pod názvem Nulová šance). Snímek Briana De Palmy byl přijat veskrze kladně, třebaže s výhradami skalních fanoušků seriálu ke změně charakteru jedné z ústředních postav seriálu. Druhý díl (2000) v režii Johna Woo je patrně ze všech nejodlišnější, protože došlo k posunu v akci směrem k patetickým zpomaleným záběrům, k ještě většímu odklonu od reality a jisté nabubřelosti, které filmu vynesly zatím nejnižší hodnocení ze všech.

V roce 2006 otěže převzal J.J. Abrams a pro sérii to znamenalo návrat na výsluní. Zatímco trojka byla snahou o vrácení k prvnímu dílu, čtyřka s podtitulem Ghost Protocol pod vedením Brada Birda vsadila zejména na akci s bohatou příměsí komediálních prvků. Pětka v češtině nazvaná poněkud expresivně Národ grázlů dostala do vínku scenáristu a režiséra Christophera McQuarrieho.  

Ethan Hunt (Tom Cruise), vůdce tajné organizace IMF již nějaký čas marně pátrá po záhadné teroristické organizaci Syndikát. Stále však neexistují žádné skutečné důkazy o její existenci a její členové mají špičkový výcvik. Po jedné třeskuté akci Hunta, Benjiho Dunna (Simon Pegg), Luthera Stickella (Ving Rhames) a Williama Brandta (Jeremy Renner) s diskutabilním výsledkem však vládě dochází trpělivost. IMF je rozpuštěna a její operace přebírá CIA pod vedením ředitele Hunleyho (Alec Baldwin). Samotný Hunt je opět hledaným zločincem, kterému může pomoci jen odhalení Syndikátu. V tom mu pomáhá ne až tak důvěryhodná britská agentka Ilsa Faust (Rebecca Ferguson).

Scenárista Christopher McQuarrie má na svědomí řadu skvělých projektů, včetně legendárních Obvyklých podezřelých, historického konspiračního dramatu Valkýra i neotřelé sci-fi Na hraně zítřka. Co do režijní kariéry stojí za řeč snad jen krimi thriller Jack Reacher: Poslední výstřel. Společným jmenovatelem je pak častá spolupráce s Tomem Cruisem. Právě režijní úspěch u Jacka Reachera přiměl producenty svěřit pátý díl Mission: Impossible právě McQuarriemu. Musím říci, že jde o jednoznačně dobrou volbu.

McQuarrie (i jeho spoluscenárista Drew Pearce) svou úlohu zvládá a zároveň lze vidět, že je velkým fanouškem série. Film tak není pouze dalším z řady samostatných dobrodružství (jako byl vždy třeba James Bond), ale příběh se zjevně odehrává ve stejném světě jako jednička (zmínka vloupání do sídla CIA v Langley) i čtyřka (zmínka poničení Kremlu). Ostatně Syndikát je známý již ze seriálu Nulová šance a jako berlička zmíněn již na konci čtvrtého filmu. Jeden volný konec ale tvoří Ethanova ex-manželka Julia, která se zde nedočká ani zmínky. Zda jde o vystřižení nějaké scény, netuším, tato „kontinuita“ partnerek hlavního hrdiny je však neduh, kterým tyto akční série trpí velice často (má to jednoduchý důvod – ženatý či zadaný hrdina přestává být v dalším díle objektem sexuálního jiskření a to producenti nemohou dopustit).

V obsazení se vrací známí z minulého dílu Simon Pegg i Jeremy Renner, po vzoru Maggie Q však nyní coby ženská část týmu vypadla i Paula Patton, aby se uvolnil prostor pro „cizí“ agentku v podání Rebeccy Ferguson. Místo v týmu pak vyplňuje veterán Ving Rhames, který je zde na rozdíl od štěku v minulém díle už zase „na plný úvazek“. Speciálně v souvislosti s docela velkou rolí Simona Pegga lze v některých částech vypozorovat částečný posun od „sólovky“ až skoro k „buddy movie“, ale ač se Benji na sidekicka Ethana Hunta velmi hodí, nakonec to nepřekročí rámec spolupráce v rámci týmu.

Humoru zde oproti čtyřce téměř neznatelně ubylo a celé se to malinko opět přiblížilo serióznější trojce, ale zdrojem zábavy již stabilně zůstává Simon Pegg, kterého ostatně lze pouze milovat, nebo nenávidět. Možná budu za kacíře, ale Jeremymu Rennerovi jeho úloha agenta Brandta sedne skoro lépe než role Clinta Bartona alias Hawkeye z Avengerů. Na Vingu Rhamesovi je znát zub času nejvíce (není divu, když tomuto pánovi, který si naše srdce získal jako Marcellus Wallace z Pulp Fiction, už je skoro šedesát), zato jen o pár let mladší Cruise vypadá ve formě (resp. digitální retuše jsou zdařilé).

Vizuální stránka věci a speciální efekty jsou na tradičně vysoké úrovni, přičemž se zde velmi spoléhá na praktické efekty a práci kaskadérů a Tom Cruise si neodpustil některé kousky provést osobně. Film rovněž není ve 3D, což já osobně kvituji s povděkem. Část ve Vídeňské státní opeře pak byla v tomto ohledu naprosto famózní, kdy napětí podložené majestátní hudbou představení Turandot. Naproti tomu soundtrack od Joea Kraemera je sice veskrze zdařilý, nicméně nejde o žádný skvost. Zvláštní zmínku lze pak věnovat product placementu, který z filmu občas vysloveně trčí. A to jak dopředu přiznané BMW, tak i Microsoftu, jehož tablety a telefony se objevují prakticky neustále (lze mluvit i o nerealistických funkcích, ale to je v tomto žánru naprosto v pořádku).

Celému filmu tedy v zásadě není moc co vytknout, laťka je poslední tři díly pořád víceméně na stejné úrovni (a to docela vysoko), nicméně snímek stále jede podle nějaké šablony a nových prvků zde naleznete právě tolik, abyste měli pocit nějaké inovace, ale pak už nic navíc. Toto není nutně výtka. Balancování v rámci žánru a dilema zda hranice toho, co dobře funguje, posunout, či nikoli, je odvěký problém kinematografie. Jenže právě „to navíc“ přináší divákovi silný přetrvávající zážitek, který v tomto případě mít nebude. Letos, kdy se s úspěšnými špiónskými filmy doslova roztrhl pytel, to platí trojnásob. Za pár let určitě budu mít problém v paměti odlišit pětku Mission: Impossible od ostatních a myslím, že nebudu sám.                 

Abych tedy na závěr parafrázoval známou mantru ze série Mission: Impossible, váš úkol, pokud se rozhodnete jej přijmout, je jít do kina s co největším plátnem a bavit se dalším svižným akčním dobrodružstvím agenta Hunta a spol. a nemít přehnaná očekávání na originalitu.

Český trailer k filmu Mission: Impossible - Národ grázlů