Literární dílo národní umělkyně Marie Majerové inspirovalo naše filmaře několikrát. Plnokrevnost postav, dramatické konflikty a především pokrokové společenské zaměření přímo předurčily romány Marie Majerové k filmovému přepisu. Již před druhou světovou válkou adaptoval Otakar Vávra její román Panenství. Po válce dosáhl Karel Steklý světového úspěchu Sirénou a Jaromír Pleskot zfilmoval dívčí románek Robinsonka (další přepis Robinsonky natočil téměř o dvacet let později režisér Karel Kachyňa). Film Kde řeky mají slunce je v pořadí čtvrtou adaptací prózy Marie Majerové: byl natočen na motivy jejího raného díla, románu Nejkrásnější svět. Film - ve shodě s románem - zachycuje poměry na české vesnici těsně před první světovou válkou, v době, kdy expanzívní kapitalismus zatlačuje někdejší patriarchální vztahy panující v tomto prostředí. Na rozdíl od románu však film nezobrazuje bouřlivá válečná léta - tvůrci filmu adaptovali jen část románové předlohy. Ve formě vzpomínek mladičké Lenky Bilanské, prchající v první den světové války z domova, líčí film nesnesitelné životní podmínky na tehdejším českém venkově: snaha o získání, zachování a rozmnožení majetku mrzačí všechny charaktery a stravuje všechny lidské city. Na příběhu rodiny mlynáře Bilanského, na osudech jeho tří dcer a syna dílo odhaluje třídní vztahy ve vesnici na prahu první světové války. Film zachycuje přeměnu mladé Lenky od prvního neuvědomělého odporu k dosavadnímu způsobu života až po otevřenou vzpouru vrcholící útěkem "do nejkrásnějšího světa, do světa, kde řeky maj slunce". V individuálním osudu hlavní hrdinky, v její cestě od anarchistické vzpoury proti shnilé morálce a bortícím se pořádkům k poznání a pochopení socialistických idejí se zřetelně rýsují stezky vedoucí ke vzniku Komunistické strany Československa. Děj filmu je rámován Lenčinou cestou vlakem z vesnice do Prahy v červenci 1914, cestou, která je útěkem z domova. V retrospektivách se před Lenčiným duševním zrakem odvíjí příběh jejího života od raného dětství. - Lenka je nejmladší ze čtyř dětí mlynáře Bilanského, lakomého surovce, který nutí svou ženu a děti dřít do úpadu. Mlynář nemá pro svou rodinu záchvěv lidského citu. Kromě hromadění majetku jsou jeho hlavní vášní karty, kvůli hazardu neváhá vzít na svou ženu bič. Příběh líčí postupný rozklad rodiny v dusných poměrech, které na vesnici panují: všemu vládnou peníze. Nezdravá atmosféra poznamenává vztahy mezi dětmi a rodiči, mezi sourozenci, mezi sousedy, mezi milenci. Mlynářův syn Antonín svede děvečku Bětku, která je z mlýna s hanbou vyhnána. Ačkoliv s ní má Antonín dítě, nehodlá si vzít chudou děvečku a najde si bohatou nevěstu. Zoufalá Bětka spáchá sebevraždu. Lenčina sestra Anna chladnokrevně přebere druhé sestře Marii zámožného ženicha, řezníka Jaruše. Starého mlynáře raní mrtvice a jen těžce se zotavuje. Jaruš, který skoupil některé jeho směnky, se rozhodne spolu s Antonínem mlýn zmodernizovat. K tomu je zapotřebí více peněz, než dosud mají, a nutí proto Lenku do sňatku s bohatým selským synkem Hladíkem. Lenka vytrvale odmítá. Hladík se jí pokusí znásilnit, a když se mu dívka ubrání, vystřelí na ni. Nezasáhne ji sice, ale přivodí jí prudký nervový otřes. Když se mlynář rozhodne donutit ji k svatbě bičem, Lenka poznává, že nemůže na vsi dále žít. Je to svět, kde je na prodej láska milenců i úcta v rodině, svět, kde mít peníze znamená mít právo bít druhého a třeba po něm i střelit, a naopak být chudý znamená být zbaven jakéhokoliv práva. Deformované poměry vládnoucí na vesnici křiví charaktery lidí. Jen jedno je těmto lidem společné - jejich modlou je majetek a tomu jsou ochotni obětovat vše. Jedině Lenka uniká za podpory svého přítele z dětství, socialisty Borka, z tohoto rdousícího sevření mamonu, z trosek a popela rodinných vztahů do lepšího čistšího světa. Kinematografie bojující - 65 let bojů a vítězství KSČ ve filmu. Československý filmový ústav, Praha 1986, s. 24 - 25.