Věc se ale má tak, že Mafiáni jsou spíše kultem, který je oslavován určitou - byť početnou - diváckou skupinou, nikoliv však všemi bez rozdílu věku, pohlaví a dalších specifik, jako tomu bývá u klasik. Již v době svého uvedení byly ohlasy značně rozporuplné, a to i kvůli tomu, co bylo později oceňováno: vylíčení gangsterů jako zprvu sympatických postav (spor ohledně scény zastřelení kluka), scény s nečekanými výbuchy násilí (odchody během projekcí), náhlé změny rytmu způsobené střídáním delších záběrů - někdy dokonce záběrů-sekvencí - s velmi rychle nastříhanými pasážemi a sebeuvědomělé vyprávění (rytmická nevyrovnanost jako problém v naladění se a ponoření do fikce) ad.
Mafiáni ani nezměnili pravidla žánru. Měli sice nezpochybnitelný vliv na jiné tvůrce, kteří z nich přejímali postupy, ale vždy se jednalo o dílčí prvky (záběry-sekvence, náhlé násilí, hudba kontextualizující a někdy komentující dění, sebeuvědomělost vyprávéní, nelinearita příběhu apod.). Znalci protonoirů a noirů však vědí, že Martin Scorsese a spol. na tradice spíše vědomě navazovali (gangster zprvu jako sympaťák, poté jako tragická postava; diegetická hudba odpovídající době dění; komentář mimo obraz a roztříštění vyprávění), než že by je bořili.
Mafiáni mají stejně jako výše zmíněné snímky díky retrospektivnímu komentáři mimo obraz většinu dění značně subjektivizovanou. Záběr-sekvence, kdy protagonista Hill spolu se svou (budoucí) manželkou vstupují do restaurace, je opojná právě proto, že je uzpůsobena jeho vnímání. Nejinak tomu je v závěrečném aktu, který se na rozdíl od těch předchozích nerozpíná v čase napříč desetiletími, ale je kondenzován do jednoho dne. A rychlost střihu koresponduje s protagonistovou sílící paranoiou.
Ačkoliv je vyprávění převážně omezeno na Hilla a jednotlivé postupy se uzpůsobují především jeho vnímání a prožívání daných situací, nalezneme momenty, kdy tomu tak není. Jeho žena dostává sice zdaleka menší, zato výrazný prostor, když nejenom slyšíme její myšlenkové pochody, ale je jim místy uzpůsobena i střihová skladba. Dobrým příkladem je scéna ve věznici, kdy si všimne, že jejího manžela přišla navštívit milenka. Nejenom že záběry na podpis milenky v návštěvní knize odpovídají jejímu hledisku, ale i jejímu prožitku dané situace, když jsou rychleji nastříhané za sebe.
Mafiánům se zapojením výše popsaného postupu změny hlediska daří hned několik věcí. Jednak neupadnout do manýry, která by hrozila při úpěnlivém dodržování omezení a subjektivizace vyprávění na Hilla. Jednak být odlišný od svých následovníků (Casino, Vlk z Wall Street), protože ti v mnohem menší míře - pokud vůbec - zapojovali myšlenkové pochody a jim uzpůsobené formální postupy dalších postav. Jednak přijít oproti předchozím gangsterkám a (ne)noirům s něčím novým, protože v nich nesešlo na percepční (vnímání) a mentální (myšlenky, sny, představy, vize ad.) subjektivitě jiných postav, než je ta hlavní.
Mafiáni ovšem přece jenom v jednom představují změnu v pravidlech gangsterského žánru. Kombinace klasického hollywoodského vyprávění (s jedním psychologicky definovaným protagonistou, kdy je snímek členěn do aktů dle jeho proměňujících se cílů) s uměleckým (subjektivizovanost vyprávění) byla totiž značně neotřelá. A lze ji chápat jako jeden z důvodů, proč později snímek nalezl oblibu nejenom mezi fanoušky a fanynkami filmů, ale i mezi kritiky, akademiky a dalšími odborníky.
BLU-RAY:
Mafiáni u nás na modrých discích vychází poprvé, a to k příležitosti jejich 25. výročí. Na jednu stranu je potěšující, že se k nám dostává ta nejlepší možná verze (remasterovaná s výborným obrazem, všemi starými bonusovými materiály i nově natočeným dokumentem). Na druhou stranu zamrzí, že jsme se dočkali pouze dvou edic: (1) dvoudiskového amaraye a (2) dvoudiskového amaraye se šubrovým návlekem, přetištěným dopisem od režiséra a rozsáhlejším bookletem s fotografiemi, faktickými informacemi (seznamem ocenění), oslavným vyjádřením ostatních tvůrců a esejí o snímku. Sběratele jistě zklame, že na původně avizovaný digibook se nedostalo (nejenom na našem trhu, ale plošně), plastové balení nemá vnitřní artwork a menu obou disků je pouze statické.
Zvuk se taktéž dočkal znatelného vylepšení. Mafiáni byli do kin uvedeni v Dolby Surround, pro vydání na DVD byla stopa upmixována na pětikanálový Dolby Digital a na BD se nově dočkali DTS-HD Masteru. Dobrá zpráva je, že je zachován původní tvůrčí záměr příznačný pro Scorseseho poetiku, kdy některé zvukové efekty jsou výraznější než ostatní zvuky (dialogy, monology) anebo hudba, protože mají posílit určitý moment, protože povětšinou odpovídají vnímání určité postavy (bodání do mrtvoly, zahlédnutí jména milenky na seznamu návštěv ve věznici ad.). Vedle toho ale modrý disk splňuje všechny parametry kladené na současné tituly: dialogy jsou - až na případy, kdy je užit výše zmíněný postup - skvěle srozumitelné (včetně kultovního přeslechnutí vedoucího k postřelení - zastřelení), dobová hudba vynikne a zvukové efekty přidají na působivosti.
BONUSY:
V České republice bylo dlouhou dobu dostupné jenom 2DVD vydání, které na prvním disku obsahovalo dva audiokomentáře (tvůrců a herců, policajta a zločince) a na druhém necelou hodinu dokumentů spolu s upoutávkou. V zahraničí nejprve vyšlo Blu-ray, které tyto materiály přejímalo. A poté další dvě výroční edice (k 20letům od premiéry, k 25letům od premiéry), které vždy něco přidávaly. Nejenom k balení (20. výroční měla podobu digibooku, 25. výroční má zase dopis režiséra a rozsáhlý booklet), ale i k bonusům (20. výroční měla navíc celovečerní dokument o zlaté éře gangsterek a krátkometrážní animáky na samostatném DVD disku, 25. výročí tyto umístila na BD a přidala dokument s novými rozhovory s tvůrci a herci).
Výčet rozdílů byl důležitý, protože se rétorický rejstřík bonusů proměňoval, respektive posouval s jednotlivými vydáními. Na 2DVD a prvním BD dominovala výpovědní strategie auteura, jímž byl Martin Scorsese jakožto režisér a spoluscenárista. Na pozdějších - výročních - BD došlo ke změně, kdy sjednocujícím principem byl gangsterský kánon studia Warner Bros., do kterého byli vsazeni i Mafiáni - jednak díky Scorseseho osobní zkušenosti (Italoameričan vyrůstající v určitém prostředí), jednak díky jeho znalosti kinematografie a především lásce ke klasickým hollywoodským gangsterkám.
Ve filmu o filmu Mafiáni: Jak na to, jenž je průřezem (před)produkce, se dozvíme, že Scorsese se rozhodl změnit časový pořádek událostí, které byly původně prezentovány lineárně, a tak měl vliv i na scénář. Hercům nechával prostor pro improvizaci, ale měl přitom jasně vytyčené, čeho chtěl dosáhnout. Rozhodl se přitom dialogové scény snímat v polocelcích namísto v detailech, a tak je zodpovědný i za zvolenou velikost rámování. Při střihu je střídání pomalejších pasáží s těmi rychlejšími něco, za co je "zodpovědný". Stejně jako za výběr dobové hudby, která dění zasazuje do konkrétního časového období.
Ódu na mistra si pak lze vyslechnout v Pravých chlapech, v nichž se filmaři jako Richard Linklater, Jon Favreau, Frank Darabont, Joe Carnahan a bratři Hughesové anebo Antoine Fuqua vyznávají z toho, jaký vliv na jejich tvorbu měli Mafiáni a především Scorseseho postupy (postmoderně roztříštěné vyprávění na Linklatera a Carnahana, snímání soudních přelíčení na Darabonta, způsob vyjadřování herců a nakládání se sprostými slovy a s násilím na bratry Hughesovy ad.). Obyčejný gangster se sice soustředí na Henryho Hilla, podle jehož životních osudů a autobiografické knihy je film natočen, ale nezapomene se na Scorseseho vyrůstání v ulici, kde existovaly gangy, na to, jak má prostředí odpozorované a mluvu gangsterů "odposlouchané". Komparace storyboardů a výsledných scén v Papír je levnější než film názorně ukáže, že se snímek věrně drží režisérovy vize.
Doplňkem jsou čtyři animované grotesky s Bugsem, ve kterých nějakým způsobem figurují známé filmové/skutečné postavy gangsterů, s nimiž se vychytralý králík vždy nápaditě vypořádá. Jak půlhodina cartoonů souvisí s Mafiány? Podobně jako výše zmíněný dokument Veřejní nepřátelé: Zlatý věk gangsterského filmu v podstatě nijak, až na to, že studio Warner Bros. prezentují s tím, že se na tento žánr specializuje a že produkuje zlomové tituly, které si jsou velmi dobře vědomé tradic. A jedním z nich jsou i Mafiáni.
Vše pak stvrzuje nově natočený půlhodinový dokument Scorseseho Mafiáni, ve kterém na vznik a dopad snímku vzpomínají nejenom hlavní tvůrci (režisér Scorsese, scenárista Nicholas Pileggi, střihačka Thelma Schoonmaker, producent Irwin Winkler) a herci (Ray Liotta, De Niro, Bracco - chybí Pesci, přestože je jeho přítomnost na obalu slíbena). Kromě nich promlouvají i další režisérovi častí spolupracovníci (herec Harvey Keitel, herec a producent Leonardo DiCaprio, scenárista Terence Winter - neobjeví se Jack Nicholson, i když je na coveru avizován).
ZÁVĚR:
Mafiáni jsou jedním z nejlepších mafiánských (spíše ale gangsterských, český název je zavádějící) počinů všech dob. Velmi poučeně navazují na konvence žánru a jeho vývoj, odkazují se na předchozí počiny - a kombinují pro ně příznačné klasické (hollywoodské) vyprávění s postupy uměleckého filmu. Dvoudisková edice k 25. výročí má nejenom výborný remasterovaný obraz a původní zvukovou stopu v DTS-HD Masteru, ve které vyniknou zvukové efekty a použitá hudba, ale i velkou spoustu bonusových materiálů. Od informativních (byť česky neotitulkovaných) audiokomentářů k více než třem hodinám (česky otitulkovaných!) dokumentů a dalším materiálům (animovaným kraťasům, upoutávce). Mafiáni na Blu-ray patří nikoliv co do provedení, ale co do obsahu k jedněm z nejlepších letos vydaných modrých disků.