Společnost Universal si to ale nemyslí, když vydala nařízení platná pro veškeré distribuční pobočky v různých zemích, aby se nekonaly novinářské projekce. Negativní odezva přitom těžko může odradit od návštěvy, i když může mít jeden pozitivní efekt: sníží se počet kritických textů, které budou mít podobu pouhého výsměchu dílu i jeho publiku. Premiéra stanovená blízko dne Svátku všech zamilovaných přitom svádí k poznámkám, že mnohem lepší romancí je jímavý skutečný příběh lásky mezi člověkem a delfínem, který skončil sebevraždou zvířete poté, co se vztah rozpadl. Utahování by mohlo pokračovat zmínkou, že mocenská dynamika, založená na zpeněžení svazku dvou lidí, je lépe reflektována v článku o rozchodu vraha Charlese Mansona s jeho o více než padesát let mladší snoubenkou, která si ho chtěla vzít jenom proto, aby po smrti mohla vystavovat jeho tělo za peníze.
Cvičení v ostrovtipu by ale v tomto případě bylo obzvlášť jednoduché, a tak se tato recenze pokusí o serióznější přístup, kdy výsledné hodnocení bude vycházet ze snahy o pochopení. Nápomocný bude kontext, protože je dobré vědět, že E.L. James literárních Padesát odstínů šedi původně psala jako fanouškovskou fikci Stmívání. Fan fikci, která je ale ve srovnání s ostatními velmi výlučná, protože nepřejímá z jiného díla již zavedené postavy, aby poté prohlubovala jejich vztah anebo je párovala s dalšími, ale pracuje s typy (naivní panna z nižší střední třídy, protřelý miliardář s tajemnou minulostí). Východiskem jako kdyby byl nesouhlas s dominantní ideologií upíří ságy, kdy tentokrát protagonistka je ta, která může proměnit protagonistu, a postavení v jejich vztahu není stabilní, ale prochází proměnou. Jinými slovy (Henryho Jenkinse, teoretika tzv. fan studies), napravit škodu napáchanou médii a dominantní kulturou.
Filmových Padesát odstínů šedi ale nic nezlepší, protože vzdálením se od fanouškovské fikce (žádní upíři, protagonistku vysává leda kapitalismus) se přibližuje červené knihovně. Přitom svou nejednotností škodí oběma literárním "žánrům", u nichž panuje elitářská tendence přistupovat k nim shora. Předsudkům navzdory, fan-fikce píší povětšinou vzdělané a ve svých vztazích spokojené ženy. Jejich tvorba prochází před zveřejněním připomínkováním od ostatních a následným přepracováváním. Padesát odstínů šedi ale přitom působí, jako kdyby do úplně původní verze po dopsání nikdo nezasahoval, což je nejpalčivěji znát na směšných dialozích. (Mezi všemi vysoce nepravděpodobnými a neuvěřitelně šroubovanými se mou oblíbenou hláškou stalo "Chci tě šukat až do konce týdne".)
Ponechme tomuto typu tvorby, že mezi nejčastější příběhy spadá "tenkrát poprvé" a jde o vztah mezi dvěma postavami, kdy zejména protagonistům jsou připisovány vlastnosti esencialisticky považované jak za mužské (např. dominance, vyšší postavení ve společnosti), tak i ženské (např. péče o druhého). Pokud se ale má vyprávět o proměně obou, potažmo zejména jeho, je třeba, aby se postavy chovaly jednotně a měly se jak vyvíjet. Ve snímku se přitom ústřední dvojice mění nejenom ze scény na scénu, ale i uvnitř scén, aniž by to mělo nějaké opodstatnění. O Christianovi se dozvíme, že se ženami nespí v jedné posteli (přitom je to to první, co s Anou udělá) a že si pečlivě střeží své soukromí (přitom Anu seznámí s matkou, nechá se s ní vyfotit do novin a představí ji zbytku rodiny). A jeho proměna má spočívat v tom, že Ana chce, aby se k ní choval jako k přítelkyni, tj. s ní sdílel lóže, představil jí rodině atd. Asi ale nelze mít ani základní nároky, když On v jedné scéně řekne "Chci tě šukat tvrdě", aby Ji pak ve scéně následující něžně pomiloval.
Potěšení z červené knihovny zase podle různých studií (např. Janice Radway) vychází z uzavřenosti příběhu, kdy vše dospěje ke svému šťastnému konci. Čtení je poučné, protože představuje různá místa a dobu, u hrdinky je pak důležitá inteligence a ukotvení v realitě. Padesát odstínů šedi ale už ze své serializované podstaty nemůže v prvním díle podmínce ukončenosti dostát, epilog je opakem happy endu a končí se cliffhangerem. Nedochází k zasvěcování do tajů nepoznaného, protože sexuální hrátky spočívají leda v bondáži a spankingu, tj. obecně známých praktikách. Hrdinka sice odpromuje, ale navzdory své sečtělosti si musí googlovat, co znamená "submisivní".Dobře, Padesát odstínů šedi selhává, i když jsou na něj kladeny nároky po fan fikci anebo červené knihovně. Obstojí alespoň jako klasicky odvyprávěný hollywoodský film, byť uzpůsobený - vzhledem k cílovce a zastoupení tvůrčích profesí (režisérska, scenáristka, spisovatelka) - "ženské" estetice? Nikoliv, protože z nějakého záhadného důvodu se filmařky rozhodly ignorovat desetiletí osvědčené tradice vyprávění a výstavby uměleckých děl.
Nemám tím na mysli zrovna to, že On i Ona nejsou psychologicky definovaní jednotlivci, přestože u Něj někdo musel vycházet z příruček typu "Freud for dumbest dummies." (Nechám stranou, že se tím S/M přiřkne nálepka praktik pro narušené jedince a opomíjí se jejich podstata. Submisiv je nejenom podřízený dominantovi, ale zároveň jde o vzájemnou důvěru a přijetí zdánlivě nižší pozice dává submisivovi ve skutečnosti moc nad dominantem, protože hru může kdykoliv odmítnout.) Nenarážím ani na to, že cílem v osobní a pracovní rovině obou je podepsání smlouvy, na kterém - jak řada sekvencí prokazuje a dialogová výměna v epilogu dosvědčuje - vůbec, ale vůbec nesejde. Jde o způsob výstavby vyprávění. Dvouhodinové snímky se drží osvědčeného čtyřaktového modelu: uvedení do děje - komplikace dění - vývoj - klimax (plus epilog). Ne tak Padesát odstínů šedi, které sice má čtyři akty, ale po uvedení do děje v průběhu první půlhodiny se komplikace dění natahuje na zbývající hodinu a půl. (Ano, rádobyporno bez klimaxu, resp. vyvrcholení.) Tryznu tak namísto protagonistky podstupuje divák/divačka navyklý/a na konvence hollywoodských snímků. Nejde přitom o jejich důmyslné podvracení, ale ukázku diletanství, resp. potřeby vyplnit příběhové vakuum do celovečerní podoby.
Dovolím si předjímat námitky, že na ději záleží stejně jako v pornu (a vskutku, záminka setkání postav není sofistikovanější než opravy potrubí apod.), protože hlavní jsou atrakce v podobě erotických scén. Alespoň díky nim má snímek nějaký rytmus a strukturu, když ve čtvrthodině dojde k znovu-setkání, v půlhodině k prvnímu polibku, ve třičtvrtě hodině k defloraci atd. Avšak ani vnímání snímku jako softporna nevede k lepšímu hodnocení. (Nepíšíc o tom, že z titulů mnou zhlédnutých během 24 hodin - Spongebob 2, Bílý bůh a Padesát odstínů šedi - je poslední jmenovaný nejméně vzrušující.)Padesát odstínů šedi cílí na ženy, ale přitom je to protagonistka, jejíž tělo je převážně určeno pro pohled (Laura Mulvey does not approve this!). Záběry na six-pack a pozadí mužského protějšku jsou jednak méně početné, jednak jsou inkriminované partie více zakryty svícením. A ne, opravdu nepomáhá, že při intimních anebo sexuálních scénách zní popové skladby, jejichž text má především odrážet myšlenky protagonistky (např. Crazy in Love, Love Me Like You Do apod.), jelikož její mentální duchaplnost je nejuvěřitelnější pouze ve chvíli, kdy má problém napočítat do šesti.
Bylo by možné pokračovat a vytvářet další a další rámce, do nichž by byl film zasazován, a argumentovat, proč selhává. (Nejvíc mě iritovala jeho midcultovost, kdy nekomunikativnost vyprávění ohledně minulosti postavy vede ke zcela banálnímu odhalení, jemuž musí předcházet hraní vážné hudby na piano.) Mohl bych doporučit mnohem kvalitnější počiny (mainstreamové porno ze sedmdesátek, erotická dramata z osmdesátek, erotické thrillery z devadesátek, arty s explicitní sexualitou, viz níže). I fanouškovská tvorba reagující na tento knižní a filmový fenomén je zdařilejší, zejména pak slashová meta kritika a nechvalně proslulá tamponová scéna v podání Sims. Padesát odstínů šedi by totiž mělo spíše nést název Padesát odstínů hnědi, protože se ve výsledku "zesralo" vše, co mohlo. 
